Když Libuše zemřela, dívky z její družiny byly velmi smutné. Hořce vzpomínaly na doby vlády kněžny Libuše. Toužily po moci a pomstě všem mužům.
Vlasta, první z družiny, vyzvala dívky k boji a všechny přiměla ke stavbě hradu Děvína.
Dívky poslouchaly Vlastu jako svoji velitelku. Muži vše sledovali s posměchem. Nevěřili, že to ženy myslí vážně. Přemysl je však varoval: „Zdál se mi se, ve kterém se mi zjevila válka žen proti mužům.“ Muži však Přemyslovi nevěřili.
Jednoho dne dívky zaútočily. Vlasta v čele křičela: „Na ně! Nešetřete nikoho, pobijte každého, bratra i otce, jinak z vás budou otrokyně!“ Za Vlastou se hnaly do boje mezi prvními i její nejvěrnější bojovnice Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava. Všechny ženy bojovaly na život a na smrt.
Lstí zahubily i Ctirada. Do pasti ho Vlákala spanilá Šárka. Přivázaná k dubu hlasitě plakala a naříkala. Na krku měla lovecký roh. Muži, kteří jeli kolem mysleli, že je skutečně za jatá a osvobodili ji. Jaké bylo jejich překvapení, když je v noci ženy i se Šárkou přepadly a do jednoho pobily.
Zpráva se rozlétla po širém kraji. Ze všech stran přicházeli rozzlobení muži a žádali Přemysla, aby je vedl ztrestat ženskou troufalost.
Houfem se hnali na Děvín. Tam pomstili Ctirada i ostatní muže z jeho družiny. Zabili Vlastu a ani jedinou z bojovnic neušetřili. Jejich Děvín spálili na prach a rozmetali. Tak skončila dívčí válka a nastal zase řád a právo. Přemysl kníže vládl sám a bez ženského odporu.
