Jak vidíte, děti, vyrůst dá štěněti hodně práce, a hlas přírody, jemine, to je vám přísný učitel, nic takovému štěněti nesleví. Jenže někdy nemá kdy napovídat, protože musí učit lítat mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a které nechat.
Tehdy uloží Dášeňce jenom domácí úkol (například přejít úhlopříčně celou psí boudu z rohu do rohu) a nechá ji, aby se s tím, chuděra malá, dřela sama. Dášeňka dává pozor, až jazýček samou pozorností vyplazuje: pravá přední – teď levá zadní (mankote, která vlastně je ta levá, ta nebo ta?) – a druhá zadní (kdepak já ji mám?) – a co teď?
„Špatně,“ volá na ni hlas přírody, celý udýchaný, jak učí vrabce lítat, „musíš dělat menší kroky, Dášeňko, a hlavu nahoru a tlapky pěkně pod sebe – znovu!“
Copak hlas přírody, tomu se to káže; ale když jsou ty nožičky měkké jako z nití a třesou se jako z rosolu, dělejte s nimi něco! A když máme takové plné bříško a takovou velikou hlavu, myslíte, že to je malá práce? Dášeňka si sedne zdrceně uprostřed boudy a fňuká.
A tu je máma Iris, utěšuje psí holčičku a dá jí napít; pak obě usnou, ale Dášeňka se hned probouzí, vzpomněla si, že nedodělala domácí úkol, a drápe se rovnou přes mámin hřbet do toho druhého rohu psí boudy.
„Dobře, Dášeňko,“ chválí ji hlas přírody, „budeš-li se takhle pilně učit, bude z tebe pejsek rychlý jako vítr.“
To byste nevěřili, co má takové štěně práce: když se neučí chodit, spí; když nespí, učí se sedět (a to není jen tak pánové: to zase hlas přírody hartusí: „Sed rovně, Dášeňko, hlavu nahoru a neohýbej tak záda; pozor, sedíš si na hřbetě, teď zase si sedíš na nožičkách, a kde máš ocásek? Na ocásku si také nesmíš sedět, protože bys jím nemohla vrtět“ a tak dále – samé napomínání). A i když štěně spí nebo pije, má přitom za úkol, že musí růst; každý den mají být nohy o něco delší a silnější a krk o něco vytáhlejší a čumáček o něco zvědavější – to víte, když mají růst všechny čtyři nohy najednou, dá to hromadu práce. A na ocásek nezapomenout, aby rostl a sílil a nezůstal takový myší; foxterriéři přece mají mít ocásek silný jako klacík a švihat jim, až to sviští. A musí se umět stříhat ušima, hýbat ocáskem, hlasitě kvičet a kdesi cosi. Tomu všemu se musí Dášeňka učit. Už umí chodit po nožičkách; pravda, někdy některou nohu ztratí, neví, kde ji má, a musí si sednout, aby ji zase našla a dopočítala se všech čtyř; pravda, někdy se svalí, ale na to už je zařízena – celá jako váleček, jen se kutálet. Život štěněte je ukrutně složitý: teď zase mu rostou zuby.
Dášeňka nic, jen poulí oči a třese ocáskem. Ech, ty hloupá, když to nejde jinak, musím ti do mlíčka strčit tvůj nechápavý nos, chtěj nebo nechtěj : tak! – Dášeňka je zdrcena násilím, které se na ní stalo; má čumáček a vousy smočené v mléce, musí se olíznout jazýčkem a namoutě kutě, ono je to dobré. A teď už ji nic nezdrží: leze sama za tím dobrým bílým, hrne se hlavou a tlapkami do misky, rozlévá mléko po zemi a rousá si v něm všechny čtyři, ba i uši a ocásek; musí přijít máma a olízat ji, ale začátek je učiněn; za pár dní bude už Dášeňka vylizovat misku, jako když bičem mrská, a při tom poroste jako z vody, vlastně jako z mléka. Tak si z ní, děti, vezměte příklad a pilně jezte, abyste rostly a sílily na duchu i na těle, tak jako to znamenité štěně, jemuž se dostalo jména Dášeňka.
