Na dvorku jednoho statku byl velký chlívek. V něm žilo prasátko Fanda. Byl to roztomilý a krásný čuník. Většina prasátek se ráda válela v bahně. Když jedla, prskala jídlo kolem sebe a na sebe. Čuník Fanda byl ale jiný. Vždycky byl krásně čisťounký a voňavý. Když jedl, nevyprskla z jeho korýtka ani kapička. A jeho chlívek? Leskl se čistotou! Vždycky, když k němu přišlo nějaké zvířátko na návštěvu, nevěřilo vlastním očím, jak tam má čisto. Fanda pyšně přikyvoval: „Čistota je půl zdraví.“ Čuník Fanda to měl takto rád. Byl spokojený, když byl čistý on i jeho chlívek.
Jednou ale na dvorek přijelo neznáme auto. Všechna zvířátka i Fanda vyšla ze svých domečků a koukala se, co to je za novotu. Byl to nějaký náklaďák. Vzadu v nákladovém prostoru se to hýbalo a rachotilo. Nakonec k autu přišel farmář, který se o zvířátka a statek staral, otevřel zadní dveře náklaďáku a tam čekalo na všechny velké překvapení.
Z auta vyskočila dvě nová prasátka. Vyběhla ven na dvorek a už si to pelášila do všech stran. Prasátka běhala všude možně. Chvíli byla u slepiček, chvíli u plotu, za okamžik u branky, vmžiku skočila do bahna, vyválela se v něm a pak zase běžela jinam. Všechna zvířátka na dvorku jen otáčela hlavou a pozorovala nová prasátka, jak zvědavě pobíhají a všechno zkoušejí.
Po chvíli se prasátka zastavila a prohlížela si domeček, kam předtím ještě nevběhla. Stála před chlívkem čuníka Fandy. „Jééé, to je ale pěkný chlíveček! Tam se nám bude líbit. To bude super,“ řekla si prasátka a celá špinavá od bahna vběhla do chlívku. Vesele si v něm poskakovala, pak se zase válela a přitom si pochvalovala, jaký hezký chlívek to je.
Čuník Fanda zatím stál venku a zaraženě zíral na svůj chlívek. Nezmohl se ani na slovo, když zpozoroval, jak ho během pár vteřin prasátka zašpinila. Jakmile se vzpamatoval a uvědomil si, co se to vlastně děje, odhodlaně vešel do svého chlívku a řekl: „Tak to tedy ne! Nemůžete si takhle vejít do mého chlívku a udělat tady nepořádek! To se nedělá.“
„Ale no tak, čuníku, nebuď takový. Vždyť nepořádek je fajn, je to legrace válet se v bahně a pak si pěkně rochnit doma. A hlavně se neumývat. To je to nejlepší,“ odpověděla mu vysmátá prasátka.
Čuník Fanda se ale nesmál. To se mu nelíbilo. Neměl rád nepořádek a už vůbec ne ve svém chlívku. „Musíš si užívat, smát se a radovat, nejen pořád uklízet a být tak přísný na pořádek,“ pokračovala prasátka.
Čuník Fanda se hned nadechl a zhurta chtěl prasátkům vynadat. Pak se ale nahlas zamyslel: „Ta malá prasátka mají trochu pravdu. Ano, je pravda, že rád uklízím, ale vždyť to je správně. Čistota je přece půl zdraví. Ovšem zase na druhou stranu, asi jsem opravdu moc přísný na pořádek.“
„Ano, ano, čuníku. Přesně tak. Kdy ses naposledy zasmál tak, že ti tekly slzy? Pořádně se vyválel v blátě a nevadilo ti to?“ odvětila prasátka.
Čuník Fanda přemýšlel. Po chvíli přišel s nápadem: „Dobře, prasátka. Uděláme dohodu. Vy mě naučíte pořádně se vyblbnout, smát se a radovat a já vás naučím udržovat pořádek. Platí?“
Prasátka chvíli přemýšlela a pak souhlasila. Vzala Fandu mezi sebe a začala s ním dovádět. Čuník se nejdříve zdráhal, nechtěl se zašpinit. Ale slib je slib, a tak udělal vše, co mu prasátka řekla. Dokonce se u toho tak nasmál, až mu tekly slzy. Potom se všichni tři hezky umyli a uklidili po sobě. Večer byli všichni spokojení.
A co se prasátka a čuník Fanda naučili? Že je důležité umět se zasmát a hrát si, ale taky pak vše dát do pořádku. Všechno má svůj správný čas.
Krása, nejlepší pohádka.