Tonda bydlel blízko lesa. Měl kudrnaté hnědé vlasy. Kroutily se mu do všech stran. Ruce měl neustále špinavé, oblečení potrhané a na tváři se mu málokdy objevil úsměv. Byl to takový zamračený morous. Skoro nic mu neudělalo radost a co mohl, zničil nebo zašpinil.
Jednou když se takhle procházel lesem, nechoval se zrovna hezky. Rozkopával hřiby, vyhazoval po cestě papírky, vytrhával kapradí a zahazoval ho. Nic se mu nelíbilo a ničeho si nevážil. Takhle to dělal skoro každý den, když se šel do lesa projít.
Jenže v tom lese žila zvířátka, kterým to vadilo. Vždyť ona tam bydlela a Tonda jim ničil jejich domov. Proto se jednou v lese uspořádala porada. Sešla se tam všechna zvířata: ježci, jezevci, veverky, ptáčci, srnky, a dokonce i mravenci. Porada se konala pod tím největším stromem, který v lese stál. Na největší větev na stromě se usadila sova. Nejmoudřejší zvíře v lese. Viděla z té výšky pěkně na všechna zvířátka.
Když se všechna zvířátka usadila, zahájila se porada. Sova se zeptala: „Tak prosím, kdo má stížnosti na Tondu?“ Zvířátka se začala překřikovat. Mravencům rozhrabává mraveniště, jezevcům dává do nor odpadky a srnkám rozbíjí krmelec. Sova si vše vyslechla a zeptala se: „A kdo má nápad, jak v tom Tondovi zabránit?“ Teď zvířátka mlčela. Nevěděla, co udělat. Sova přemýšlela a pak řekla: „Jednoduše mu ukážeme, že takhle se v lese chovat nebude. Každý z nás něco umí. Využijeme toho!“ Zvířátka ihned zosnovala plán.
Na druhý den všichni v lese na svých místech číhali na Tondu. Ten se procházel lesem, jako by se nic nedělo. Vůbec netušil, co se na něj chystá. Přišel k prvnímu hřibu, napřáhl se a vší silou do něj kopl. Jenže to neměl dělat. Zvířátka těsně vedle hříbku nachystala kámen. Ve chvíli, kdy Tonda kopl do hřibu, kopl i do tvrdého kamene. Teď se držel za nohu a naříkal.
Po chvíli se ale naštval ještě víc. Došel ke krmelci, začal do něj strkat odpadky a klackem se ho snažil rozbít. Jenže na něj začaly padat kaštany a žaludy. Mířily přímo na Tondu a trefovaly ho. Tonda se rozhlížel, co se to děje. Netušil, že to byly schované veverky ve stromu a házely po něm celou svou zásobu, kterou kdy nashromáždily.
Tondovi už docházely síly. Bolela ho noha a vlastně ho bolelo všechno z té palby kaštanů a žaludů. Celý unavený a rozzlobený si sednul pod největší strom v lese. A když tak seděl, začal vytrhávat mech. Rozhazoval ho kolem a uškubával rostliny, které rostly blízko něj. Jak to strom, u kterého seděl, ucítil, zatřásl se a shodil na Tondu všechny šišky, které měl na sobě. Teď tam pod stromem Tondovi z hromady šišek trčela jen hlava. Seděl a nechápal, co se to dnes dělo.
Po chvíli přiletěla sova. Ladně se snesla před Tondu a pronesla: „Tondo, už dlouho tě tady vídáváme. Všechna zvířátka tě znají a taky vidí, jak škaredě se v lese chováš. Dneska to nebyla žádná náhoda, že tě bolí celé tělo. Všechno jsme to udělali my. Chtěli jsme ti ukázat, co nemáš dělat. Nám to ubližuje. Slibuju ti, že pokud se nezlepšíš a nezačneš si vážit zvířat, přírody a věcí kolem sebe, zařídíme, že už do lesa nevkročíš. Zamysli se nad sebou.“ Pak sova odletěla.
Tonda tam ještě dlouho seděl v šiškách a přemýšlel nad tím, co mu sova řekla. Nějaký čas se pak v lese neukázal. Až po pár týdnech přišel. Vypadal jinak. Byl čistý, hezky oblečený a v ruce nesl plnou nádobu kaštanů. Všechny je dal do krmelce pro zvířátka a pak odešel. Když se zvířátka sešla u krmelce, našla tam i vzkaz. Na něm bylo napsáno: „Milá zvířátka, je mi líto, že jsem vám ubližoval a ničil váš domov. Až vy jste mi ukázala, jak se chovat a že je lepší si přírody vážit a užívat si ji než ji ničit. Polepšil jsem se, a to díky vám. I když to nebylo jednoduché. Děkuji.“ Zvířátka byla šťastná, že to tak dopadlo. Od té doby na Tondu vždy čekají a sotva se objeví v lese, běží za ním a ukazují mu kouzla jejich domova. A Tonda? Zjistil, že je lepší se usmívat než být protivný morous.
