Brumík a ptáček

V hustém lese byste kromě všelijakých zvířátek natrefili i na skromného medvídka jménem Brumík. Hnědý medvídek byl znám po celém širém lese svou milou a dobrou povahou. Všechny měl rád a byl to ten nejpřátelštější medvídek, jakého jste kdy potkali. Byl sice přátelský, ale svou velikostí působil strašidelně.

Hodně zvířátek se ho proto bálo. Vždy když se toulal po lese a hledal sladký med či sbíral všelijaké chutné bobulky, pozdravil každé stvoření, které potkal. Ne všichni mu však na pozdrav odpověděli. Chladné zimní večery přečkával ve svém doupěti, kde hlasitě vyfukoval ze spánku. Některá zvířátka, jako medvědi, se totiž přes zimu ukládají k dlouhému spánku, aby načerpala síly na dlouhé letní toulky lesem. Před svým pelíškem měl Brumík malý potůček, kde se kromě mytí rád věnoval i chytání ryb. Ty miloval ze všeho nejvíc.

Jako každé ráno se s východem sluníčka vydal medvídek na procházku. Počasí bylo chladnější a chladnější a medvídek si musí udělat zásoby na zimu, když bude schován v doupěti. Vykoukl ven, vzal si proutěný košík a vydal se na maliny. Dnes toho musí nasbírat plný košík! Vesele si prozpěvoval a házel do košíku chutné bobulky. I když jich víc spapal, než do košíku dal.

Jak si tak obíral načervenalé maliny, zaslechl smutný hlásek, jak kňučí opodál.

„Co to jen může být?“ řekl si medvídek Brumík a vydal se prozkoumat tajemný zvuk. Přešel přes ledový žbluňkající potůček, obešel vysoký dub a nakoukl za malý keř. A co neviděl!?

Za keřem ležel na zemi zamotaný ptáček, který se snažil dostat z nepoddajného keře. Mrskal sebou a mrskal, ale křídla se ne a ne pohnout. Ve větvích byl zamotaný ažaž! Když spatřil velkého medvěda, začal křičet a kvílet ještě víc. Bál se.

Brumík se jen usmál, položil košíček a dřepl si k malému ptáčkovi.

„Ahoj! Nemusíš se mě bát. Můžu ti pomoct?“ zeptal se mile Brumík.

Ptáček, který se jmenoval Bobík, se ostýchal, ale kdyby ho chtěl medvěd sníst, už to dávno udělá, proto nakonec řekl: „Zachytil jsem se do těchto větviček. Neumím se z keře dostat ven! Moje křídla jsou zamotaná!“ bědoval malý ptáček Bobík.

Brumík neváhal a hned ptáčkovi pomohl. Ten se postavil na malé nožky, ale vyletět nedokázal. Jedním křídlem sice vrtěl jako o život, ale druhé ho jaksi neposlouchalo. Nedokázal vzlétnout. Načechral si peří, ale ani tak nic.

„Jaksi jsem si poranil své křídlo v tom keři,“ řekl smutně ptáček.

Medvídek navrhl Bobíkovi, že se o něj postará. Ten nakonec souhlasil. Brumík opatrně položil ptáčka do svého košíku a vydali se do doupěte. Tam medvídek opatrně očistil křidélko ptáčkovi medem.

„Med je lék! Určitě ti pomůže!“ zvolal. Medvídek byl přesvědčen, že jeho med je silná medicína a že ptáčkovi skutečně pomůže.

A tak to také bylo. Medvídkův med skutečně pomohl na poraněné křídlo. A to hlavně proto, že tomu obě zvířátka věřila!

Ptáček vesele lítal kolem a už ho nic nebolelo! A nejen to! Ptáček Bobík se už velkého medvěda nebál a ze dvou, sice rozdílných, zvířátek se stali nerozluční přátelé. Ptáček celou zimu nosil spícímu medvídkovi jídlo, které nosil jako vděk za to, že mu pomohl. Protože není důležité jak vypadáš, ale jaký jsi uvnitř.