Broučkovo první svícení

Nastal večer, na který všichni dlouho a netrpělivě čekali. Večer, který se měl stát nezapomenutelným, a to zejména pro toho malého tvorečka – broučka. Tím dlouho očekávaným večerem byl právě ten, kdy se měl brouček vydat s ostatními na noční oblohu, aby poprvé svítil lidem.

Ačkoliv měl tatínek trošku strach, zda bude brouček poslušný, těšil se na broučkovo první svícení s ním. „Zdař Bůh,“ volala za broučkem maminka, když se společně s ostatními vznesl k nebesům.

Brouček, tatínek a kmotříček společně letěli a letěli, až doletěli k zahradám u města. Brouček byl nedočkavý. Zajímalo ho, jak to asi ve městě vypadá. Brouček zaslechl krásný zpěv a stále se k němu přibližoval. „Tatínku, kmotříčku! To je krása!“ Zvolal, když spatřil zpívající lidi v kostele. Chvíli tak seděli a pozorovali lidi, jak se modlí.

Když se lidé začali rozcházet do svých domovů, broučci se vydali jim svítit na cestu. Jakmile byli všichni lidé z kostela doma a uložili se ke spánku, kmotříček a tatínek se rozhodli, že broučka provedou městem.

Brouček přiletěl k fontáně, sedl si na její okraj a pozoroval tryskající vodu. A najednou: „bim – bam“, odbíjely čas hodiny. Brouček se strašlivě vylekal a upadl do vody. Kmotříček s tatínkem ho z vody rychle vytáhli, aby nenastydl. „Neboj se, to jen hodiny odbíjí čas. Už bude svítat a musíme se vydat na cestu domů,“ povídá broučkovi tatínek.

Maminka stála před domečkem a netrpělivě všechny vyhlížela. Jakmile spatřila zmáčeného broučka, vylekala se. „Já… Já… Já jsem se lekl hodin na náměstí a spadl do fontány,“ povídá roztřeseným hlasem brouček.

Maminka broučka usušila, převlékla do voňavého pyžamka a uložila ke spánku. Brouček se nemohl dočkat zítřejšího večera, kdy opět poletí s tatínkem a kmotříčkem svítit.