Kdysi dávno se každý den, bylo to časně ráno, na Zemi snášel klobouk kouzelníka Pokustona. Nebyl to vůbec obyčejný klobouk. V tom klobouku totiž bydleli dva bílí králíci, kteří se jmenovali Bob a Bobek. Bob byl malý a nápaditý a Bobek byl naopak vysoký a chytrý.
Bobovi se nikdy z vyhřátého klobouku nechtělo a nejradši by strávil celý den spánkem. Byl to veliký milovník spánku, kdežto Bobek si hned ráno velmi rád zacvičil, a to klidně i za letu, než klobou přistál na zem. Bob a Bobek nikdy nebyli v noci vzhůru, tudíž neměli ani nejmenší tušení, co se děje v noci.
Když jednoho dne Boba ze spaní vytrhlo drkotání zubů, protože mu byla ohromná zima. „Bobku, spíš?“ zeptal se Bob. Bobek se bez jediného slůvka otočil na druhý bok a pokračoval ve spánku. „Bobku, vstávej! Děje se něco divného,“ zakřičel a strčil do něj. Bobek se protáhl a vykoukl z klobouku. Jeho oči spatřily něco neznámého, ale hrozně krásného. „Rychle se pojď podívat, Bobe.“
Ani jeden z nechápal, kde se vlastně nachází. Nikdy totiž nepřemýšleli nad tím, co se děje v noci.
„Asi jsme ve vesmíru,“ podotkl chytřejší Bobek. Jak tak klobou pomaličku letěl, Bobek Bobkovi vyprávěl, že zrovna prolétají okolo planety Saturn, jenž je jednou z planet, které jsou obklopeny prstencem, poté viděli i další planety. Spatřili také Měsíc, a to z větší blízkosti, než byli zvyklí. Připadali si jako nějací kosmonauti, kteří se vydali prozkoumávat vesmír.
Najednou Boba a Bobka něco ozářilo a také si všimli, že klobouk s nimi začíná pomalu klesat k Zemi. Zemský povrch byl stále více na dosah a také přibývalo světla. „Konečně víme, kde s námi náš klobouk létá přes noc,“ pronesl Bob, který byl po probdělé noci unavený.
