Před dávnými časy bylo jedno království, v němž kraloval jeden velice moudrý král. Panovaly o něm zvěsti, že rozumí řeči zvířat, avšak nikdo netušil, jak je to možné. Lidé přeci řeči zvířat jen tak nemohou rozumět.
Tento moudrý král měl jeden neobvyklý zvyk. Každý den, když usedl k večeři, požádal sluhu, nechť mu přinese onu tajemnou mísu. Sluha a ani nikdo jiný netušil, co se pod poklopem v míse skrývá. Věděl to jen sám pan král. Jeho zvyk trval již několik let a nikdo si nedovolil se pod poklop podívat. Každý totiž věděl, že by ho čekala hladomorna.
Avšak jednoho dne sluhu přepadla neuvěřitelná zvědavost. Věděl, že riskuje a pokud ho někdo spatří, že se dívá pod poklop, čeká ho život v hladomorně.
Jak tak nesl mísu s poklopem, rozhodl se, že s ní půjde do maličké komůrky a podívá se, co tajemného se v oné míse skrývá.
Když otevřel poklop, nevěřil svým očím. V míse spatřil bílého hada. A jeho vůně byla neodolatelná. A jelikož měl na hada obrovskou chuť, ždibíček ochutnal. Zakrytou mísu přinesl králi jako vždy a nikdo nic nepoznal.
Když sluha přišel do svého pokoje a koukal se z otevřeného okna, zaslechl štěbetání vrabců. Povídali si o tom, co měli právě k večeři. Sluha si byl jistý, že porozumění zvířecí řeči bylo způsobeno ochutnáním masa z bílého hada.
Jednoho pošmurného dne se král probudil a zjistil, že mu chybí prsten, jenž si večer uložil na noční stolek. Jako první padlo podezření na sluhu – toho nejvěrnějšího z nejvěrnějších. Ačkoliv se sluha bránil a obhajoval, nedařilo se mu podezření vyvrátit.
Když propadl v opravdové zoufalství, posadil se na křeslo u okna a přemýšlel, kdo mohl prsten opravdu ukrást. Jak by jen králi dokázal, že prsten opravdu neodcizil?
Jak tak seděl, opět zaslechl štěbetání vrabců. „Straka je zlodějka. Má hnízdo plné zlata a drahých kamenů,“ povídá jeden z vrabců druhému.
Sluha ihned zbystřil a ihned se vydal hledat hnízdo oné straky.
Hnízdo nebylo daleko. Prsteny a drahé kameny zářily do velké dálky.
Jakmile přišel sluha k hnízdu, popadl šperky a utíkal za králem.
„Našel jsem vaše šperky a i mnoho dalších. Straka jich má plné hnízdo. Je to zlodějka,“ povídá sluha nadšeně králi.
Král se sluhovi omluvil a jako tomu nejvěrnějšímu z nejvěrnějších mu prozradil, co se skrývá pod poklopem v míse, jenž si nechává přinést každý den. Sluha sice věděl, že se pod poklopem skrývá bílý had, avšak předstíral, že je velmi překvapený. Neuvěřitelně si vážil královy projevené důvěry. A nakonec dokonce král povýšil sluhu na jeho hlavního rádce.
