Na kraji jedné vesnice stál malý krásný domeček. Každý den se z něj linula nádherná vůně. Byla tak lahodná, že snad byla i kouzelná. Byla to vůně zákusků a dortíků. Ten domeček měl fialovou střechu a byl celý růžový. Vypadal jako jedna velká lentilka.
V domě žila babička cukrářka a pekla nejkouzelnější a nejsladší dobroty na celém světě. Všichni lidé z vesnice si k ní pro ně chodili. Babička cukrářka pekla moc ráda. Míchala různé přísady a barviva a každý dortík, každý zákusek byl výjimečný. Babička cukrářka pekla s radostí a láskou. Proto byly ty její dobroty nejlepší.
Jednou kolem domečku šel malý chlapec. Procházel se a smutně koukal kolem sebe. Po chvíli si sednul na lavičku před cukrářský domeček a nasával lahodnou vůni, která z něj šla. Babička si ho hned všimla. Vyšla ven před domeček, sedla si k němu na lavičku a povídá: „To je dneska hezky, že? Jak se hned zvedne nálada, když svítí sluníčko.“ „Hmm,“ odvětil chlapec, pořád se skloněnou hlavou.
Babička se zamyslela a pak povídá: „Zdá se mi to, nebo jsi smutný? Když mi řekneš, co tě trápí, pak budu vědět, jaký dortík ti upéct, aby se ti zlepšila nálada.“ Kluk se na babičku podíval svými hnědými kukadly a pak začal vysvětlovat: „Když já jsem se nezachoval hezky. Mám mladší sestřičku. Dosud jsme dělali všechno společně. Hráli jsme hry, učili se a pomáhali si. Ale pak jsem jí měl půjčit moji oblíbenou hračku a já nechtěl. Kvůli tomu jsme se pohádali a teď spolu nemluvíme.“
„A je ti to líto?“ zeptala se babička. „Ano je,“ odpověděl chlapec. „A řekl jsi sestřičce, že tě to mrzí?“ pokračovala babička. „Ne, nemluvíme spolu,“ řekl smutně malý kluk.
Babička se zvedla z lavičky a zamyšleně odešla do své cukrárny. Po chvíli vyšla ven a držela v ruce malý balíček. V něm byl růžový dortík. Pak se posadila zase na lavičku a řekla: „Běž domů za svou sestřičkou. Řekni jí, co jsi řekl mě. Že je ti to líto a že se omlouváš. Nezapomeň, že silnější je ten, kdo se umí omluvit, ne ten, kdo vydrží nejdéle nemluvit. A tady ten koláček dej sestřičce. Je to zákusek usmíření. Uvidíš, že pomůže.“ Chlapec moc poděkoval, vzal si balíček a utíkal domů. Vše udělal, jak mu babička řekla.
Za pár dní babička seděla na lavičce před svou cukrárnou. Sluníčko ji hřálo a ona si vychutnávala hezké počasí. Najednou k ní přicházely dvě děti. Už z dálky na ni mávaly. Byl to ten chlapec se svou sestřičkou. Šli spolu za ruce a usmívali se. Donesli babičce kytku, kterou natrhali, a přišli jí poděkovat za výborný dortík, který od ní dostali. Babička cukrářka byla moc ráda, že je vidí. A že i dortík usmíření pomohl. Děti už nikdy nezapomněly, že síla není v nemluvení, ale v omluvení.
Moc krásná a originální pohádka 🙂 Bylo by mě více příhod o babičce z cukrárny ?.