„Milé moje děti, teď vám povím jeden kouzelný příběh,“ řekla babička, posadila se u doutnajícího krbu a sledovala nedočkavé tvářičky svých vnoučat Marušky a Kubíka vykukující zpoza huňaté deky. Děti milovaly babiččiny příběhy, vždycky jim totiž vyprávěla takové, které ještě nikdy předtím neslyšely a které byly kouzelné. Až tak kouzelné, že si děti myslely, že se babičce skutečně staly. A možná i staly, kdo ví.
Děti byly zachumlané v dece, usrkávaly horkou čokoládu a babička sedící na křesle u krbu se pustila do vyprávění: „Jednou dávno byla jedna vesnička, ve které žila jedna malá blonďatá kudrnatá holčička, která velmi toužila mít pejska. Sourozence holčička neměla a chtěla mít alespoň pejska, který bude její věrný přítel na věky věků. Po tom její srdce nejvíc toužilo. Její přísní rodiče jí to ale nechtěli dovolit. Všechny její kamarádky přece měly pejska, jen ona ne… Říkala každý den rodičům, že se o pejska postará, ale i tak jí to dovolit nechtěli. Jednoho dne po cestě ze školy si holčička cupitala po chodníčku, když vtom zaslechla hlasité kňučení. Byl to pejsek! Děvčátko šlo za zvukem, dokud nenarazilo na malého pejska zavřeného v krabici pod stromem. Vždyť to je teprve malé štěně! Holčička neváhala, vyndala malé hnědé klubíčko z krabice a vzala si ho do náruče. No ten byl ale krásný, říkala si malá holčička,“ vyprávěla příběh babička a její věrný pejsek Bobík seděl u jejích nohou.
„A jak to dopadlo? Vzala si holčička toho malého pejska domů? Nevadilo to jejím rodičům?“ nedočkavě zaplavovala vnoučata babičku všelijakými otázkami.
Babička se jen zasmála a pokračovala ve vyprávění svého příběhu: „No a jak příběh dopadl? Vnoučata moje zlaté, ta malá blonďatá holčička vzala pejska do náruče a vydala se domů. Propašovala štěně schované ve své bundě do svého dětského pokoje, položila ho na deku a potichu se vydala do kuchyně. Vyndala z ledničky nějakou šunku a našla nějaké piškotky a do misky napustila vodičku. ‚Jsi hladová?‘ zeptala se maminka své dcerky. Holčička přikývla a rychle se s jídlem vydala zpět do pokojíčku. Dala pejskovi vodičku a jídlo. Ten se na ni podíval vděčnýma modrýma očima. ‚Děkuji za záchranu, milé děvče!‘ ozvalo se najednou. Holčička nechápala, kdo to mluví. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Když se podívala na deku, všimla si, že malé štěně jí hledí přímo do očí a povídá si s ní. ‚Ty-ty umíš mluvit?‘ zeptala se holčička s údivem. Malé štěně jen přikývlo.
Pejsek pak vysvětlil holčičce, že on není ledajaký pejsek, ale je to kouzelný pejsek, který umí mluvit. A čekal právě na člověka, který mu pomůže. Lidé kolem něj procházeli, ale nikdo mu nepomohl, dokud ho nenašla právě ona. A právě to, že holčička pejska zachránila, bylo klíčem k jeho kouzelné moci. Od toho dne se z pejska a holčičky stali nerozluční přátelé. Dokonce i její rodiče pejska s láskou přijali. Ale jen malá holčička slyšela pejska mluvit. Nikdo jiný. A jakou kouzelnou moc měl pejsek kromě toho, že uměl mluvit? Pejsek totiž nestárnul. Lidé se ptali holčičky a pak už dospělé ženy, jak je to možné, ale dívka stále tvrdila, že je to už nový pejsek. A tak pejsek dělá radost holčičce dodnes. Holčička nejen objevila skutečného přítele, ale našla tím i sebe. Splnilo se jí to, po čem toužila,“ dokončila svůj příběh babička.
Když se podívala na vnoučata, její malá vnučka Maruška usnula pod dekou a Kubík hleděl na babičku. Z očí mu sršela čirá dětská zvědavost. „Babi,“ řekl Kubík, „ta holčička… ta malá blonďatá holčička jsi ty, že? A ten huňatý kouzelný pejsek, který nikdy nestárne, je tvůj pejsek, pejsek Bobík, že?“ zeptal se Kubík zvědavě své babičky.
Babička se jen usmála, zvedla svého pejska Bobíka ze země a pohladila ho po huňaté hnědé srsti: „Neřeknu ti, jestli je to tak, nebo ne, to jednou zjistíš sám, vnoučku můj zvědavý. Jen mi slib, že se o Bobíka jednou postaráš. Už jsem stará, víš…“ řekla babička a do tváře jí padaly šedivé kudrny. Chlapeček přikývl, dál se nevyptával a objal svou babičku.
Babička nikdy neřekla vnoučkovi, jestli je to pravda, ale Kubík věděl, že ta malá holčička je babička a její kouzelný pejsek je Bobík, a také věděl, že o pejska se kvůli babičce určitě postará. Za každým příběhem se skrývají kouzla a je jen na nás, jestli jim uvěříme.
Krásný příběh ❤️ děkujeme.