V jedné zemi, kde nejsou skoro žádné stromy, jen hodně písku a všude kolem obrovské moře, žil malý chlapec. Bydlel s rodiči v menším domečku blízko pláže. Okna ze svého pokoje měl přímo na moře. Ráno ho budilo štěbetání racků, kteří přilétávali na kraj moře, a večer ho uspávalo šumění mořských vln. Protože měl moc rád vodu a pořád plaval a potápěl se, všichni mu říkali Plaváček.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde noc, na nebi se ukáže srpek měsíce a kolem něj začnou poblikávat hvězdičky. Některé svítí více, jiné méně. Všechny ale krásně zdobí černou oblohu. Když se pořádně zadíváš na měsíc, můžeš zahlédnout, jak na něm někdo sedí. Je to skřítek Dřímal. Vysedává si na měsíci a nožkama si houpe ve vzduchu. Jeho nebesky stříbrný kabátek se na černé obloze krásně leskne a třpytivé vlásky vlají po větru.
Pokračovat ve čtení →
V daleké divočině žila rodina lvů. Maminka lvice, táta lev a dvě lvíčata. Byli to kluci. Každý byl úplně jiný, i když se oba narodili v tentýž den. Jedno lvíče bylo hravé, divoké a snažilo se vše naučit. Pořád se drželo své mámy a pozorovalo ji, jak loví, jak je hlídá a jak je odvážná. To druhé lvíče bylo neskutečně lenivé. Jen spalo, válelo se a čekalo, až mu máma lvice donese něco k jídlu.
Pokračovat ve čtení →
Bylo jedno krásné zelené údolí. Rostly tam květiny různých barev. Všechny měly svou nádhernou vůni. Každá z nich voněla jinak. Stačilo jen zavřít oči a jemně se nadechnout blízko jedné z nich. Voněly tak silně, až se z nich motala hlava. Málokdo ale věděl, že každá květinka měla svou kouzelnou moc. Když si k ní přivoněl někdo, kdo lhal, na tváři a těle se mu objevily zelené skvrny. Prostě skoro celý zezelenal. A trvalo hodně dlouho, než se mu zase vrátila jeho barva.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde jaro, louky se začnou třpytit všemi barvami. Tráva je v tu chvíli nejzelenější, jak jen může být a mezi ní se objevují krásně pestrobarevné květiny. Některé vzorně stojí jako stožár, jiné se otáčí za sluníčkem a další jsou mírně ohnuté a visí jako zvonečky. Když se pořádně zadíváš do květů těch květin, uvidíš jak mezi nima poskakuje malinká víla.
Pokračovat ve čtení →
Když nastane večer a přijde noc, na nebi se rozsvítí hvězdy. Některé jsou menší, jiné větší. Jedna svítí méně, druhá více. Jejich malá světýlka vidí děti po celé zemi. Rozestoupí se po celé obloze a dávají nám znamení, že je čas jít spát. Tyhle hvězdy nejenže svítí, ale dávají na děti pozor. Ze své velké výšky krásně vidí do dětských pokojíčků. Dohlíží na to, komu se zdají špatné sny, anebo pomáhají dětem usnout. Když nastane večer a všechno kolem utichne, hvězdičky nastraží své malé oči a uši a poslouchají, kde které dítě potřebuje jejich podporu.
Pokračovat ve čtení →
V zemi pohádkové a kouzelné žilo hodně čertíků. Bydleli pěkně pod zemí ve svém doupěti. Hezky v teple. Byli to hodní čerti. Udržovali na zemi pořádek a pod zemí ohýnek. Když byl někdo nespravedlivý nebo zlý, vzali si ho na nějakou dobu do doupěte, aby tam pracoval. Ale když byl někdo hodný, svými kouzly mu pomáhali.
Pokračovat ve čtení →
Za lesem na velkém zamrzlém rybníku se v zimě odehrála jedna velká událost. Důležitý hokejový zápas. Hrála proti sobě dvě zajímavá družstva. Na jedné straně byly lišky a na druhé medvědi. Všichni tvrdě trénovali. Učili se nahrávky, rychle bruslit a zatáčet.
Pokračovat ve čtení →
Na okraji pohádkové vesnice stál barevný dům. Měl dvě patra, růžová okna, modré stěny jako nebe a střechu žlutou jako sluníčko. Nikdo ale v tom krásném pestrobarevném domě nebydlel. Přesto byl každý den plný dětí. Jak to?
Pokračovat ve čtení →
Na kraji města stojí krásná vila. Je to dům, kde žije několik rodin. Všichni se spolu kamarádí a taky spolu pořádají různé akce. Například stanovačku nebo grilovačku. V přízemí vily bydlí se svými rodiči klučina jménem Dominik. Je to rošťák každým coulem, ale i tak ho mají všichni rádi.
Pokračovat ve čtení →
Schylovalo se k tomu už dlouho. Obloha na nebi se připravovala na první sníh. Zimní vločky se chystaly v mracích, ale dávaly si pořád nějak na čas. Vykukovaly, chtěly spadnout, ale na poslední chvíli si to ještě rozmyslely. Když se v kalendáři ovšem ukázal měsíc prosinec, měly vločky volný pád povolen, ba dokonce doporučen. A tak to rozjely. Padaly a padaly a vrstvily se hezky na sebe, až celou zemi zahalila bílá pokrývka. S prvním sněhem se taky ukazovaly první stopy ve sněhu. Každý, kdo se prošel, zanechal po sobě ve sněhovém koberci svou stopu.
Pokračovat ve čtení →
Když zajde sluníčko a nebe zahalí černá deka, je to znamení, že by se mělo jít spát. Všude je ticho, jen sem tam někde zazní malinké cinknutí, když vyjde malá hvězdička. Dětské pokojíčky se zhasnou a ozývá se z nich pravidelné oddechování. Právě v tuto chvíli se do oken dětí začínají dívat malí noční skřítkové. Jsou to takoví stříbrní mužíčci, kteří kontrolují dětská přání.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji města byl velký kopec. Byl to perfektní svah pro zimní dovádění. V zimě na něj chodily děti z celého města. Jezdily na něm na saních a bobech. Uprostřed toho kopce stál mohutný strom. Měl silné větve. A každou zimu na nich sedělo několik havranů. Ze stromu měli krásný výhled a skvěle viděli na celý kopec.
Pokračovat ve čtení →
Tomáš a Radek byli bráškové. Dva neposední kluci, kteří neustále něco vymýšleli. Oba dva měli světlé rozcuchané vlasy. Stály jim na všechny strany. Kukadla zelená jako dva hrášky. Moc se vždycky těšili na prázdniny, protože jezdili ke svému dědečkovi na chalupu do hor. Jejich děda byl moc chytrý a pokaždé pro své milované kluky něco vymyslel. Když ale byli Tomáš a Radek u dědy naposledy, stalo se něco zvláštního. Odehrálo se to o podzimních prázdninách.
Pokračovat ve čtení →
A nastala zima. V kalendáři se objevil měsíc prosinec a venku začalo přimrzávat. Sem tam už spadla první vločka a sem tam se na střeše objevily první rampouchy. A někdy někde se objevil i soplíkový rampouch někomu u nosu. Například Hynkovi.
Pokračovat ve čtení →