Anetka na prázninách

Blízko tmavého lesa stála malá chaloupka. Bydlel v ní dědeček a babička. Každé prázdniny za nima jezdila jejich vnučka Anetka. Malá holčička s hnědými rovnými vlásky jako hřebíky a kouzelným úsměvem. Trávila v chaloupce u dědečka a babičky každý volný den. Jedny prázdniny se ale stalo něco, na co nikdy Anetka nezapomene.

Bylo jaro. Týden jarních prázdnin. A Anetka už od prvního dne byla u babičky a dědečka v chaloupce u lesa. Moc ráda chodila na procházky po lese a vysedávala u malého potůčku, který lesem protékal. Pozorovala žabky, které si u vody poskakovaly, sledovala mloky, jak se prohání a schovávají za kamínkama a poslouchala štěbetající ptáčky. Tehdy ale o těch jarních prázdninách slyšela v lese něco zvláštního. Byl to zvuk, který neznala. Vycházel ze křoví, co rostlo u potůčku. Anetka byla zvědavá a tak šla zjistit, co nebo kdo to je.

Když se přiblížila ke křoví, uviděla v něm malé mláďátko vydry. Leželo tam slabé a hladové. Anetka se rozhlížela kolem, jestli neuvidí rodiče malé vydry, ale nikde nikdo nebyl. Neváhala tedy a opatrně ho vzala do mikiny a utíkala s ním do chaloupky za dědečkem a babičkou. Oni už určitě budou vědět, co dál. Jak se přibližovala k domečku už z dálky volala: „Babičko, dědečku, pomozte mi!“

Oba prarodiče, když slyšeli, jak jejich vnučka volá o pomoc, vyběhli ven z chaloupky. Když zjistili, co to Anetka nese v mikině, hned začala záchranná akce. Dědeček volal na záchranou stanici. Do pár minut přijel veterinář, který se stará o nalezená zvířata. Malou vydru si vzal sebou na stanici a Anetku moc pochválil, že mlaďátku zachránila život.

Čas plynul, vydra rostla a na záchranné stanici se jí dařilo. Anetka teď už nechodila o prázdninách jen za babičkou a dědečkem, ale taky pravidelně navštěvovala svou malou vydří kamarádku. Jenže když už byla vydra zdravá a dost velká, aby mohla jít do přírody, nemohli ji vypustit. Ona se totiž bála vody. A vydry v přírodě mají rádi vodu. Vždyť si v ní chytají i ryby. Tahleta vydra ale vodu neměla ráda. Byla zvyklá, že jídlo dostávala od lidí a ve vodě si nechtěla ani tlapku namočit. Ani když tam byly tak chutné rybky.

Anetka ale byla chytrá a trpělivá holka a tak se domluvila s ošetřovateli, že když přijede k babičce a dědečkovi na prázdniny, tak bude vydru učit být ve vodě. Kdyby se to mladá vydra naučila, tak by mohla aspoň být vypuštěna do přírodní rezervace. To je něco jako volná příroda, ale pořád na ní dohlíží lidé. A tak když Anetka přijela na prázdniny, tak vždycky šla za vydrou. Pořád premýšlela, jak vydru na vodu naučit. Pak na něco přišla. Anetka se oblékla do hnědých plavek, aby moc vydru nevyděsila. Vešla do malého jezírka, které měly na záchranné stanici a ukazovala vydře ty nejchutnější rybky. Vydra se natahovala, ale na rybky nedosáhla. Tak ji ale voněly, že přece jen trošku do vody za Anetkou vešla. Rychle chňapla po rybce a hned zas vyskočila ven na břeh. Takhle to Anetka dělávala každý den. Ale pořád postupovala dál do vody. Aby se vydra musela namočit čím dál víc.

Trvalo to několik týdnů, ale vydra nakonec zjistila, že voda nic nedělá. Naopak, že je příjemná a dá se v ní skotačit a plavat a najít skvělé dobrůtky. Anetka byla šťastná. Nejenže vydru zachránila, když byla miminko, ale taky ji naučila žít ve vodě. Dnes už je Anetka velká. I tak ale moc ráda jezdí za babičkou a dědečkem do chaloupky a taky ráda navštěvuje přírodní rezervaci, kde její kamarádka vydra spokojeně žije.