Alenka byla holčička stará asi jako ty. Měla světlé vlásky s nádhernými kudrlinkami, čokoládově hnědé oči a na tváři vždycky úsměv. Byla to milá a hodná holčička. Bydlela blízko lesa a trávila v něm spoustu času. Moc ráda pozorovala zvířata, nebo se jen tak procházela a poslouchala zpívající ptáčky. Zrovna dnes se v něm ovšem neprocházela úplně sama.
Brzo ráno se lesem táhla studená mlha. Zvířátka ještě spala, nebo právě vylézala ze svých nor. Začátkem března bylo obvykle chladno. Alenka si poskakovala po lese a sbírala šišky, které odnášela do krmelce, aby to tam měly srnky hezké. Když se ohnula pro pár jehličí, zavolal na ni tenký hlásek: „Ahoj Alenko, jak se dneska máš?“
Dívenka se lekla. Uskočila do strany a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho neviděla. „Tady dole. Pod jehličím. Koukni se pořádně,“ ozval se zase hlásek. Alenka se zahleděla pod sebe. U svých nohou v hromadě pichlavých větviček uviděla malou vílu. Ta na ni ručkou zamávala a spustila: „Já jsem víla z lesa. Pozoruju tě tady už dlouho. Jsi šikovná a hodná. Pomáháš zvířátkům. Já mám zase kouzelnou moc. Proto bych ti chtěla dát odměnu za to, jak se k lesu chováš. Hele, mám tady pár věcí.“
Malá víla vytáhla z kapsy ubrousek, obušek, klobouček a malý měšec. „Tak a to vše je tvoje. Prosím, tady máš,“ natáhla ruce víla. „Co s tím mám dělat?“ povídá Alenka. „No přece je musíš používat. V životě ti můžou hodně pomoct. Jsou to kouzelné věci. Koukej, předvedu ti je,“ pokračovala víla a postupně brala jeden předmět za druhým.
Nejdříve vzala do ruky ubrousek. Rozložila ho na zem a řekla: „Ubrousku, prostři se.“ Místo toho, aby se na něm začalo objevovat jídlo, ubrousek se stočil do ruličky, začal poskakovat kolem a hledal, koho zlobivého by prohnal. „No to jsem z toho blázen,“ povídá víla. Vzala pak do ruky obušek a řekla: „Obušku, z pytle ven.“ Obušek sice vyskočil z pytle, ale místo toho, aby našel někoho zlého a dal mu za vyučenou, začal na trávě tančit a kouzlit jídlo. Víla se nestačila divit.
„To není možné, ty věci to dělají naopak,“ pořád kroutila hlavou víla z lesa. A totéž se dělo i s měšcem a kloboukem. Z klobouku se sypaly peníze a měšec pomáhal, aby byl člověk neviditelný. Víla z lesa se zhrozila: „Já to pokazila. Kouzelné předměty si vyměnily čarovnou moc. Co já budu dělat? Všechno jsem popletla. Chtěla jsem tě odměnit. Pomoct ti. A teď to nejde. Ach jo.“ A zatímco víla byla nešťastná, Alenka se jen usmívala.
„Ale vílo, vždyť to nevadí. Je od tebe hezké, že jsi mě chtěla obdarovat. Budu ráda i za dárky s popletenou kouzelnou mocí. Aspoň se zasměju pokaždé, když je použiju. A vzpomenu si na tebe. Vůbec nebuď smutná,“ utěšovala Alenka vílu.
„Alenko, ty jsi tak hodná. Opravdu. Tady máš všechny kouzelné předměty a doufám, že i popletené ti pomohou. Nikdy ti nezapomenu, jak mile ses ke mně zachovala a nenazlobila ses na mě,“ řekla víla a podala dívence všechny kouzelné předměty. Pak zmizela zase v jehličí. Alenka byla moc ráda. Dárky měla vždy po ruce. Nosila je všude. Naučila se s nimi kouzlit a nikdy nezapomněla na milou popletenou vílu z lesa. Dokonce se jí někdy zdálo, že ji sem tam zahlédla v jehličí.
