Tajný sen

Kdysi dávno žil jeden mladý muž jménem Matouš, který pracoval jako švec. Bylo to úctyhodné řemeslo a v jejich rodině byl obuvníkem každý. Tak jako jeho otec, tak i mladý Matouš si tohoto povolání vážil a tvrdě pracoval. Matouš byl kluk s dobrým srdcem, i když jeho otec byl na něj velmi přísný a mnohokrát musel pracovat tvrdě do noci. Jejich obuvnictví bylo proto po okolí vyhlášené, ač dukátů nazbyt neměli.

I když v obuvnictví pracoval Matouš rád, chtěl však ve svém životě něco jiného. Chtěl být statečným rytířem na zámku, takovým, který bude chránit krále, či dokonce krásnou princeznu Elišku. Věděl, že o princeznu bojuje nejeden princ, ale ona si zatím žádného nevybrala. Ale Matouš žil jen ve vesničce pod zámkem, kde v obuvnictví opravoval a vyráběl různé boty, princeznino srdce by těžko získal.

Nechtěl zklamat svého otce, chtěl mu pomoci s obuvnictvím, tak na svůj sen pomalu zapomínal. Dny na vesnici byly rušné, lidé prodávali zboží ve svých stáncích, nakupovali či procházeli se ulicemi. Vesnice voněla po čerstvé zelenině, květinách či různých látkách. Kromě prodávajících vesničanů či bohatých lidí byste narazili i na žebráky. Jak tak jeden den Matouš usilovně leštil a opravoval boty zámecké princezny, někdo zaklepal.

Zlatý zvonek nad dveřmi do obuvnictví pomalu zacinkal „cink-cink“ a dovnitř vešla kulhavá stařenka. Spolu s ní vešel dovnitř i jemný chladný vánek listopadového počasí. Stařenka měla otrhané šaty plné maličkých či velkých dírek a zpoza kapuce jí vykukovaly šedivé vlasy. Chlapec zvedl oči od lesklých bot, pustil kartáč, oprášil si ruce a řekl:

„Dobrý den, jak vám pomůžu? Chcete koupit boty? Opravit, vyrobit…“ nestihl ani Matouš domluvit, když vtom ho stařenka přerušila: „Ne, chlapče, poprosila bych však o sklenici vody a kousek chleba,“ řekla stařenka a opřela se unaveně o dveře. „My nejsme žádná charita! Žebrákům nepomáháme!“ řekl Matoušův otec rázně, protože slyšel jejich rozhovor. Stařenka se zamračila na chlapcova otce a pomalu kulhavě vyšla ven z obuvnictví na rušný vesnický trh.

Matouš se cítil špatně. Nestihl stařence pomoci a ani odpovědět, protože ho jeho otec okřikl a stařenku vyhnal. Mladému chlapci to však nedalo. Stařenku často vídával zpoza okna před obuvnictvím a věděl, že toho moc nemá. Věděl, že starším lidem je potřeba pomáhat, ne každý si může dovolit to, co oni, ba ani chléb. Když se otec nedíval, vzal pohár vody a chléb, který měl mít dnes k obědu. Popadl kabát, rychle se oblékl, ošoupanou čepici si nasadil na zlaté vlasy a utíkal za stařenkou.

Chladné počasí se mu dostávalo pod kůži. „Počkejte! Počkejte!“ křičel Matouš prchající za stařenkou, která pomaličku kulhala mezi lidmi. „Prosím, omluvte mého otce a vezměte si můj chléb a pohár vody. Prosím,“ řekl Matouš a podával stařence vodu a chléb. Stařenka vykoukla zpoza kapuce kabátu a chraplavě odpověděla: „Děkuji ti, chlapče!“ Usmála se, přijala jeho pomoc a podala chlapci do ruky dopis.

Když si Matouš vzal dopis, stařenka se už ztratila v davu. Chlapec otevřel dopis a tam stálo: „Jsi jediný, který mi dnes pomohl. Všichni mě dnes odmítli a za to pomůžu i já tobě a splním ti tvůj nejtajnější sen. Přijď o půlnoci před brány zámku, kde najdeš, co hledáš.“

Chlapec tomu nerozuměl, ale rozhodl se, že udělá to, co bylo v dopise. Možná mu chce opravdu stařenka pomoci. A to, jak to dopadlo, se dozvíme v další pohádce o obuvníkovi Matoušovi a jeho tajném snu.