V domečku za lesem žil chlapec jménem Daniel. Les, který se rozprostíral za chlapcovým domem, byl kouzelný.
Když pracoval na maminčině zahrádce, najednou se před ním objevil zajíček. Ten mu vysvětlil, že zabloudil a že žije v kouzelném lese za jeho domem. Společnými silami pak našli cestu zpět a zajíček se dostal domů do svého kouzelného lesa. Jak to všechno zvládli? To jste se mohli dočíst v pohádce Kouzelný les.
Od té doby se zajíček a Daniel stali nerozlučnými kamarády a zažívají spolu různá dobrodružství. Například nedávno na podzim, když pomáhali srncům shazovat parůžky.
Podzim už byl v plném proudu a Daniel šel navštívit svého kamaráda zajíčka do kouzelného lesa. Pavučinová brána už ho pouštěla úplně sama. Nebránila mu jít dovnitř, protože věděla, že Daniel je přítel a spíše v lese pomáhá, než aby tam dělal nepořádek. Dokonce zvířátka, která v lese žila, si Daniela oblíbila.
Když se to podzimní odpoledne procházel chlapec se zajíčkem mezi kapradím, uslyšeli nějaké smutné a tiché vzlykání. „Co já budu dělat? Takhle neuvítám zimu. Jak já jen budu vypadat. Jako trdlo. Už je čas a mně to pořád nejde.“
„Zajíčku, slyšel jsi to?“ zeptal se Daniel. Zajíček kývl hlavou, že ano, a dal si tlapku na čumáček, aby ukázal kamarádovi, ať je potichu. Přikrčil se a opatrně se rozhlížel, kdo to v lese naříká. Po chvíli zajíček ukázal tlapkou pod velký strom ke křoví: „Koukej, tamhle.“ Když se Daniel podíval, uviděl tam srnečka, jak si pořád nějak otírá hlavu o zem, hlínu a kmen stromu. Zajíček s Danielem k němu přišli a zeptali se, co ho trápí a proč si pořád někde škrábe hlavu. Třeba by mu mohli pomoci.
Srneček se smutně na ně kouknul a spustil: „Tak se mi podívejte na moji nešťastnou hlavu. Je podzim, srnci mají shazovat parůžky. Zimu musíme uvítat s čistou hlavičkou. Všichni ostatní kamarádi parohy shodili a já pořád nic. Vypadám jako nemehlo, které to neumí. Taková ostuda. Jak můžu uvítat zimu, když mám pořád na hlavě parůžky. Nevím, proč mi nechtějí spadnout.“
„No, nijak zvláštně nevypadají,“ říkal Daniel, když si prohlížel parůžky od srnečka. „Neboj se, srnečku. Něco vymyslíme. Vždyť jsme v kouzelném lese,“ utěšoval ho zajíček. Chvíli přemýšlel a pak ho něco napadlo.
„Danieli, zaběhni prosím pro sovu. A ta, ať zavolá všechny ptáčky, kteří v lese bydlí. Už vím, jaké kouzlo použijeme, aby srneček mohl sundat parůžky,“ řekl zajíček a Daniel se na nic neptal a už utíkal pro sovu. Věděl, že nezbývá moc času. Zima se blížila a srneček potřeboval vypadat tak, jak má. Když Daniel doběhl k sově, vzkázal jí, ať zavolá všechny ptáčky a ať letí k srnečkovi a k zajíčkovi k velkému stromu u křoví, že je nutně potřebují.
Po chvíli se už všichni sešli na jednom místě. Zajíček vysvětlil, co se stalo srnečkovi, a pak dodal: „Jediné kouzlo, které mu pomůže, je to vaše, kamarádi. Létající kouzlo. Sovo, řekni zaklínadlo. Vy se, ptáčkové, připravte a ty, srnečku, se ani nehni a nastav hlavu. Neboj se. Všechno dobře dopadne.“
Sova se vznesla nad všechny kamarády a začala: „Ptáčkové z lesa, přileťte k nám. Kouzelnou moc vám teď dám. Pomozte srnečkovi, použijte svou sílu. Přiložte svá křídla k dílu. Ať je vše tak, jak má být. Ať není smutný a má v duši klid.“
Ptáčkové se vznesli nad hlavu srnečka. Začali kroužit kolem něj. Vítr se zvedl a vytvořil barevný vír. Bylo to překrásné. Daniel stál opodál a nemohl uvěřit svým očím. Zajíček se jen usmíval a sova z výšky dohlížela na vše, co se dělo.
Za pár minut vítr utichl. Ptáčkové se postavili kolem srnečka na zem. „Už můžeš, kamaráde. Otevři oči,“ štěbetali. Srneček pomalu otevřel oči. Zahýbal s hlavou a parůžky necítil. Viděl je vedle sebe pěkně na zemi. To bylo radosti.
„Děkuji vám, kamarádi, zachránili jste mě! Můžu jít přivítat zimu, až přijde. Zajíčku, děkuji, že jsi mi pomohl. A ty, Danieli, jsi nám dal další důkaz, že si zasloužíš být v pohádkovém lese s námi,“ šťastně si poskakoval srneček a všem děkoval. Daniel byl moc rád. Zase někomu mohl pomoci a zase zažil skvělé dobrodružství. Už se těšil, až přijde zima, a byl zvědavý, jaké zážitky mu přinese.
