Kočička Míca

Audio verze pod pohádkou 👇

Za květinovým údolím na zeleném ranči žila kočka Míca. Chundelatá čokoládově hnědá a věčně umazaná od bláta a hlíny. Většinou jsou kočičky stále umyté a čistotné. Míca ale byla jiná. Chtěla být psem. Snažila se štěkat, nahánět ovce na pastvu a v noci hlídat ranč, a proto byla neustále špinavá. Ostatní zvířata se jí snažila domluvit, že je krásná kočička, ať se nesnaží být pejskem. Ale marně. Kočka Míca měla svoji hlavu. Chtěla být psem a hotovo.

Jednou večer, když už všechna zvířátka spala, procházela se kočka Míca po ranči. Kolem stodoly, podél plotu, napravo od stájí. Pak si vyskočila na stříšku chlívku. „Tady je krásný výhled. Odtud vidím do všech stran. Odtud budu hlídat celý ranč,“ říkala si sama pro sebe. A tak večer plynul a kočka Míca hlídala, jako by psem skutečně byla.

Znenadání se v trávě ozvalo zašramocení a zašustění. Zaměřila svůj zrak a zbystřila. Nedaleko od ní se zjevila cizí podezřelá osoba a snažila se všemožně dostat na ranč. „To ne, musím něco udělat,“ vykvikla kočička a rozhlédla se, kdo ze zvířátek ještě zůstal vzhůru. Všichni spali. Pokusila se tedy zaštěkat: „Mňaf, mňaf!“ Znělo to spíš legračně než jako výstraha. Něco mezi štěknutím a mňouknutím. Tím zloděje nezastraší. Seskočila proto ze střechy a nepozorovaně utíkala k pejskovi do boudy.

„Pejsku, vstávej, na ranči je zloděj! Honem, musíme ho vyhnat nebo chytit,“ snažila se kočička Míca probudit pejska. Ten, jak zaslechl slovo zloděj, vzepřel se na všechny čtyři. „Dobře, že jsi mě vzbudila, Míco! Svoláme ostatní, než se k nám zloděj dostane! Však my mu ukážeme co proto,“ řekl pejsek a vydal se nepozorovaně do stájí. Tam vzbudil koně, ve chlívku prasátka a u rybníčku kačenky.

Všichni dobře věděli, co mají dělat. Znali bojový plán na ochranu ranče. Každý se vzorně postavil na své místo a vyčkával. Jakmile zloděj přelezl plot a tiše se připlížil po zahradě, v tu chvíli před něj vyskočil pes. Zaštěkal tak nahlas, že zloděj uskočil leknutím až ke stájím. Tam něj čekali koně. Ti ho nakopli, až zaletěl rovnou do chlívku k prasátkům. Do bahenní lázně! Z té se dá jen těžko dostat. Nakonec přes zloděje nasáklého bahnem a bolavého po tak těžkém pádu přehodily kačeny síť na ryby. A byl v pasti.

Pejsek pak probudil farmáře, aby si zloděje vyzvednul. Farmář překvapením vyskočil z postele a zíral na potlučeného muže v bahně pod sítí. Zvířátka byla spokojená. Zachránila ranč. Jejich ranč. Jejich domov. Když na druhý den zvířátka vzpomínala, jak společně šikovně a statečně všichni zloděje lapili, jednotně se shodla na jednom. Na pochvale pro kočičku Mícu. „Víš, Míco, neumíš ani štěkat, ani pást ovce, přesto jsi ten nejlepší noční hlídač, jakého jsme kdy měli. Jsme rádi, že tě tady máme. Jen díky tobě jsme se mohli na zloděje připravit. Nemusíš být psem. A ani jím nejsi. Jsi ale nejlepší kočičí noční hlídačkou v celém širokém okolí,“ chválil pejsek kočičku. Míca byla nanejvýš spokojená. Uvědomila si, že opravdu nemusí být pejskem, ani nemusí tesknit, že jím není. I jako kočka může být v něčem nejlepší.

---