Čáp a straka

„Větvičku za větvičkou, klacík za klacíkem,“ prozpěvoval si čáp, který létal na nebi. Bylo jaro a tenhle čáp bez přestání přilétával k opuštěnému komínu a pak zase zpátky do blízkého lesa. Nosil si postupně větvičky a skládal je na vrchol komínu. Stavěl si tam z nich hnízdo. Těšil se, že až ho bude mít hotové, nastěhuje se tam s ním jeho milovaná paní čápová a budou moci mít spolu malá čapí miminka.

Bylo třeba hnízdo dostavět. A to není jen tak. Všechno pěkně nanosit a naskládat na sebe, aby hnízdo bylo pevné a útulné. Z dálky čápa pozorovala straka. Přiletěla k němu, sedla si na nejbližší střechu a povídá: „Nechápu, že se s tím tak pipláš. To je úplně zbytečná práce, čápe.“

„A jak jinak bych to měl udělat?“ zeptal se čáp udiveně. „Možná že straka zná rychlejší způsob,“ pomyslel si v duchu.

„S takovým tempem se dříve udřeš, než něco postavíš. Větev po větvi. To je na moc dlouho. Lepší je najít si opuštěné hnízdo z minulého roku. Po někom. To máš hotové hned. Nic pro to nemusíš dělat,“ vysvětlovala straka.

Čáp se nad tím zamyslel. Ale cítil, že to tak není správně. „Ne, ne, strako. Lepší je si udělat vlastní hnízdo. Pěkně si ho postavit. Jedině tak víš, že je dostatečně pevné a že bude dobré pro mou rodinu. Mně nevadí na tom pracovat. Navíc pak máš i dobrý pocit z toho, že sis hnízdo postavil sám vlastními křídly a zobákem,“ odpověděl čáp a odletěl pro další větve.

„Pche, jak myslíš,“ odvětila straka a letěla si hledat opuštěné hnízdo. Zanedlouho jedno našla. Hned se v něm zabydlela a pochvalovala si, jak dobře to vymyslela. A bez práce.

Ten večer se ale prohnal silný vítr. Dávno takový široko daleko nefučel. Čáp se schoval ve svém hnízdě. Ještě sice nebylo úplně dokončené, ale bylo pevné. Přesně, jak chtěl. Dával si na něm záležet. Straka se taky schovávala v hnízdě. V tom, které našla. Když se ale vítr do něj pořádně obul, staré stračí hnízdo se rozletělo do všech stran.

Straka nevěděla, kam se schovat. Rozhlížela se kolem. Nakonec zahlédla rozestavěné hnízdo na komínu a v něm čápa. Jakmile vítr trošku ustál, vyletěla rychle za čápem nahoru a prosila: „Prosím, můžu se k tobě schovat? Jen dneska v noci. Nemám kam jít. Moje hnízdo se rozpadlo.“

Čáp byl dobrák, proto se mu straky zželelo. Udělal jí tedy místo vedle sebe. Do rána se vítr uklidnil. Když čáp otevřel oči, slyšel, jak si někdo blízko něho prozpěvuje: „Větvičku za větvičkou, klacík za klacíkem.“ Byla to straka. Nosila čápovi do hnízda další dřívka, aby mohl pokračovat ve stavbě hnízda.

„Co to děláš?“ zeptal se čáp. „Pomáhám ti. Nosím ti materiál na hnízdo. Za to, že jsi mě tady přes noc nechal. Měl jsi pravdu, lenost se nevyplácí. Kdybych si stavěla poctivě hnízdo sama jako ty, měla bych teď kde bydlet.“

Čáp se jen usmál a byl rád, že byl za svou tvrdou práci takhle pochválen. Když dokončili jeho hnízdo na komíně, postavili nedaleko domov i pro straku. Dodnes jsou straka i čáp kamarádi a také sousedi.