Říká se, že na Velký pátek se otevírá země a její úkryty, ve kterých můžete najít poklad. Tak to vyprávěla babička. A takový poklad se vždycky hodí, říkala si holčička Elinka. Maminka s tatínkem by měli radost. Tatínek by si mohl koupit to pěkné auto, co se mu tak líbí. A maminka ty nádherné šaty. A mně by určitě koupili tu mňoukací kočičku na baterky, která je ták drahá.
Byl Velký pátek, když se Elinka potichu vyplížila z domu na zahradu. Hned za zahradou byl les, kam si chodila hrát. Dnes však na hraní neměla ani pomyšlení. Chodila po lese, koukala do každé skuliny, pod každý kámen, do každého vykotlaného pařezu a moc si přála, aby našla ten veliký poklad.
Najednou uslyšela smutné mňoukání. Chvíli si myslela, že takto podivně zpívá nějaký ptáček, ale mňoukání sílilo, jak se blížila k hustému křoví. V tom houští slyšela ten pláč nejsilněji. Klekla si a po všech čtyřech zalezla mezi husté větve. Tam uvnitř ho spatřila.
Leželo tam malé, urousané koťátko. Když Elinku uvidělo, přestalo tak nešťastně mňoukat. Ale bylo moc slabé, než aby se zvedlo. Nechalo se od Elinky vzít a zapředlo. Elinka viděla, že kočička je studená a má jistě velký hlad. Proto s ní rychle spěchala domů.
„Maminko, maminko, našla jsem poklad!“ volala už od dveří.
Společně s maminkou daly kočičce najíst a nechaly ji v teple spinkat.
„No to je mi pěkný poklad, Eli,“ usmívala se maminka.
„Necháme si ho? Prosím, prosím, prosím,“ žadonila Elinka. „Já tu kočku na baterky nechci, tahle je mnohem lepší. A navíc nemá kde bydlet.“
„Tak dobrá, Elinko. Ale pomůžeš mi se o ni postarat, ano?“
„Ano, mami! To je super!“
„Je to kocourek. Už víš, jak se bude jmenovat?“ ptala se maminka.
„To je jasné. Budu mu říkat Poklad,“ usmála se Elinka a zamilovaně sledovala spící koťátko. Už se těšila, až si odpočine a budou si spolu hrát. Babička měla pravdu. Na Velký pátek se skutečně dá najít ten největší a nejkrásnější poklad.