Vláček Siláček a sníh

Vláček Siláček byl nákladní vlak. Měl několik vagónů a v nich vozil uhlí a dřevo. Rozvážel to po celém městě. Byla to důležitá práce, protože v zimě uhlí a dřevo lidi potřebovali, aby si mohli zatopit a zahřát se. Vláček Siláček byl silný vlak. Uvezl hodně velký náklad. I když měl úplně plné vagóny, uháněl po kolejích jako vítr. Nikdy se ničeho nezalekl ani nezpomalil. Až na jedno odpoledne, kdy se vláček Siláček ve městě neobjevil.

Tehdy byla velká zima. Napadla ohromná kupa sněhu. Lidem ve městě byla zima, potřebovali si zatopit, jenže vláček Siláček se dřevem a uhlím nepřijel. Nikdo nevěděl, co se to děje. Lidé se začali všude vyptávat, jestli někdo vláček neviděl, ale nikdo nic nevěděl.

Doslechla se o tom i zvířátka z okolních lesů. Veverky vyšplhaly na nejvyšší stromy, aby se porozhlédly po vláčku. Ptáčci se rozletěli nad městem, aby vláček našli. Až po dlouhé době ho veverky objevily: Vláček Siláček byl schovaný ve svém depu. Ve tmě a potichu tam stál.

Veverky k němu přiskočily a hned spustily: „Vláčku Siláčku, honem musíš rozvést dříví a uhlí. Lidem je zima a potřebují si zatopit.“

„Já nemůžu,“ smutně odpověděl vláček. „Proč ne? Co se děje?“ ptaly se veverky. „Protože se bojím. Já nemůžu vyjet, protože mám strach. Přes hluboký sníh nevidím koleje. Když je nemám před sebou, nemůžu jet. Bojím se!“ zkroušeně vysvětloval vláček Siláček.

Veverky se zamyslely. Bylo jim ho líto a chtěly mu pomoct. Po chvíli jedna z veverek nadšeně vypískla: „Už to mám! Vím, jak Siláčkovi pomůžeme. Vláčku, zůstaň tady a počkej. My to zařídíme. Holky, za mnou!“ Všechny veverky se rozběhly za ní. Při běhu jim bleskurychle vysvětlila, co má v plánu.

Všechny souhlasily, vmžiku vyšplhaly do nejvyšších korun zasněžených stromů a volaly: „Větře, větříku, prosím pomoz nám. Potřebujeme, ať rozfoukáš sníh z kolejí. Vláček se bojí vyjet, když nevidí na cestu. Musí rozvést dříví a uhlí, jinak lidi ve velké zimě umrznou. Větříku, slyšíš nás? Prosíme o pomoc!“

Chvíli se nic nedělo, ale po pár minutách se začaly hýbat větve. Pomalu se zvedal vítr a sníh se rozfoukával. Postupně se začaly ukazovat koleje. Když už šly krásně vidět, veverky poděkovaly větříčkovi a rychle utíkaly za vláčkem.

„Siláčku, můžeš jet, koleje jsou vidět. Vítr odfoukal sníh a už není na kolejích. Nemusíš se bát. Rychle jeď. Rozvez dřevo a uhlí, ať si lidi můžou zatopit.“

Vláček Siláček nevěřícně vykouknul z depa. Rozsvítil světla a nevěřil svým očím. Všude, kam až dohlédl, byly vidět krásně čisté koleje. Vlak se rozzářil, hned nastartoval a rychle se rozjel. Jako poděkování zvířátkům vesele nahlas houkal. Rozvezl do celého města dřevo i uhlí a v lidských obydlích se začalo topit. Všichni byli spokojeni.

Večer, když byl vláček Siláček zase v depu, přihopsaly k němu veverky. Ptaly se, jak se mu jelo. Popřály mu dobrou noc. Chvíli si společně ještě povídali, pak vlak řekl veverkám: „Děkuji, že jste mi pomohly, a hlavně děkuji, že jste se mi nesmály. Takový velký a silný vlak a bojí se jen navátého sněhu.“

„Ale prosím tě, proč bychom se měly smát. Každý se někdy něčeho bojí. Ať je velký, nebo malý. Důležité je mít kamarády, kteří ti pomůžou ten strach překonat. Tak na to příště nezapomeň,“ usmály se veverky a odběhly zpátky do lesa. A náš vláček Siláček na to nezapomněl. Mnohokrát měl z něčeho strach, ale věděl, že na to není sám.