Za devatero horami a devatero řekami bylo jedno zimní království. Král a královna, kteří tam žili, byli moudří a spravedliví. Měli syna, velmi moudrého prince. Ten už byl dospělý, a tak bylo třeba, aby se oženil. Jenže princi se do toho moc nechtělo. Neznal žádnou princeznu, která by se mu líbila.
Jeho rodiče proto uspořádali bál a pozvali tam všechny princezny a dívky urozeného původu, aby si mohl princ vybrat. A protože to bylo zimní království, bál se konal venku na ledu. Na obrovské zamrzlé ploše. A aby to bylo ještě zajímavější, byl bál kloboukový. Každý, kdo na něj přišel, musel mít na hlavě nějaký klobouk. A samozřejmě takový, aby prince zaujal.
Nadešel den, kdy se měl bál konat. Přicházely princezny a urozené dámy ze všech koutů světa. Na hlavě se jim pyšnily neobyčejné klobouky. Jeden vypadal jako ananas, druhý jako věž a další jako medvídek. Byla to hotová přehlídka. Princ nevěděl, kam se dřív podívat, se kterou princeznou si dříve zatančit. Několik z nich poprosil o tanec, trsal a povídal si s nimi. Pak si sedl na chvíli vedle svých rodičů na trůn a přemýšlel.
„Tak co, princi? Jaká se ti líbí?“ zvědavě a netrpělivě se vyptávali král a královna. Princ nešťastně kroutil hlavou: „Já nevím. Klobouky mají krásné, ony jsou taky moc pěkné, ale…“ „Ale co?“ vyptávali se dál rodiče.
„Žádná není chytrá a zároveň ne namyšlená. Prostě chytrá i milá,“ pokračoval princ. Pak si ale všiml jednoho klobouku, který byl jiný než ostatní. Byl ručně vyšívaný a skromný. Vůbec nevyčníval. Princ chtěl slečnu, která měla vyšívaný klobouk, poznat. A tak ji požádal o tanec.
Když spolu tančili, dívka měla celou dobu kloboukem zakrytý i obličej. Princ viděl jen její nádherný úsměv. Když si s ní povídal, zjistil, že slečna je i chytrá. Nechlubila se, nevtírala se do jeho přízně, jen uctivě a mile odpovídala na jeho otázky. A navíc tak ladně tančila.
Když skončila píseň, dívka se už chystala k odchodu, ale princ ji ještě zadržel a zeptal se jí: „Mám ještě poslední dvě otázky. Proč jste zvolila tak skromný a neokázalý klobouk? A odkud jste?“
Slečna si odhrnula klobouk z tváře, usmála se svým kouzelným úsměvem a řekla: „Protože je důležitější to, co máš pod čepicí, než jakou máš čepici. A pocházím ze skromného království, ale zároveň toho nejbohatšího.“ A pak odešla.
Princ měl vybráno. Věděl, že tuto princeznu chce za ženu. Hledal ji po celé zimní zemi. Procestoval ji křížem krážem, až nakonec našel království, které vypadalo skromně a chudě. A tak se ptal i tam po princezně. A našel ji. Princezna byla šťastná, že ji princ vyhledal a chtěl za ženu.
A princ? Byl spokojený, že našel princeznu, která má pod čepicí. I když trošku chudou, zároveň nesmírně bohatou. Neměla sice hodně peněz, ale měla v sobě hodně lásky a vřelosti. A to je důležitější.
