Za velkým kopcem stál krásný dům. Nebyl to ale obyčejný dům. Byl modrý jako nebe a na něm byla namalovaná sluníčka. Střechu měl jasně červenou. Stál uprostřed rozkvetlé louky. Všude kolem něj dokola kvetly barevné a voňavé květiny. Co to ale bylo za dům?
Byla to školka pro mláďata z lesa. Byla tam třída koloušků a malých veverek. Svou třídu tam měla i mláďata jezevců a hopsavých zajíčků. Všechna mláďata tam chodila moc ráda. Každý si tam hrál a učil se novým věcem a taky tam měl kamarády. Učily tam sovy. Nejmoudřejší zvířata lesa.
Jednou nadešel den, kdy měl do školky začít chodit i malý zajíc Hopsík. Byl už dost velký na to, aby se začal učit a aby se seznámil s ostatními zajíci ve třídě. Měl z toho ale velký strach.
„Maminko, já nechci do školky. Všechno se naučím doma, slibuji. Chci být tady s tebou,“ každý den opakoval malý Hopsík. Jeho maminka zaječice byla ale moudrá. Měla Hopsíka moc ráda. I když by si ho nejraději nechala doma, věděla, že je správné, aby začal chodit do školky a že mu to pomůže, aby byl samostatnější a aby se naučil plno nových věcí. A tak přemýšlela, jak svému malému zajíčkovi pomoct, aby se do školky nebál. A pak na něco přišla.
Když ráno maminka zaječice Hopsíka chystala do školky, něco pro něj měla. Klekla si k němu, aby byla vysoká jako on a povídá: „Hopsíku, dneska je tvůj velký den. Vím, že se bojíš a že se ti do školky nechce. A já se na tebe za to nezlobím. Chápu tě. Je to něco nového a budeš poprvé beze mě. Něco pro tebe mám, abys to ve školce zvládl. Protiplakací náramek.“
„Cože? A co to je?“ zvědavě si Hopsík prohlížel náramek, který mu maminka uvazovala kolem tlapky. „Je to náramek, který ti vždycky připomene, že na tebe myslím a že vím, že všechno zvládneš. Podívej se, jaká jsou na něm napsaná písmena. MTR. To znamená: mám tě ráda. Když ti bude smutno, koukneš se na náramek, který máš na tlapce a bude ti veseleji. Budeš vědět, že na tebe myslím a že jsem pyšná na to, jak všechno krásně zvládáš. A nebude se ti chtít plakat. Uvidíš,“ vysvětlila Hopsíkovi maminka.
Malému zajíčkovi to dodalo odvahy. Když přišel do školky, paní učitelky sovy ho moc hezky přivítaly. Seznámil se s ostatními zajíčky a moc rád si se všemi hrál. A když náhodou na něj přišla smutná chvilka, že tam nemá maminku, podíval se na náramek a hned mu bylo veseleji. Věděl, že na něj maminka myslí a že si pro něj zase přijde.
Nakonec Hopsík začal mít školku rád a těšil se tam. Ukazoval mamince výrobky, které tam vyrobil, a chlubil se, jak ve sportovních hodinách doskákal nejdále. Taky byl rád, že tam našel spoustu nových přátel. A maminka? Byla na něj pyšná ještě více.
