Frantík, Ludvík a Karlík, to jsou kluci našich sousedů, které jsem poznal teprve nedávno. Oni se se mnou nechtějí kamarádit. Jsem podle nich jiný. Čím jiný, to nevím. Oni se mi za to smějí. Ptal jsem se maminky, čím jsem jiný. A ona mi řekla, že je to tím, že nemám tatínka. Kluci ho totiž mají. Byl jsem z toho smutný.
I přes strach jsem za kluky šel a řekl jim, proč si s nimi nemohu zahrát fotbal. Odpověděli: „Víš, my si chceme zahrát fotbal a Ty ho určitě neumíš. Nemáš tátu, jak bys ho mohl umět hrát.“ Toto mě zabolelo ještě více a rozhodl jsem se, že se problému postavím čelem. Nebo se k němu spíše postavila čelem maminka? V pátek si domů přivedla Filipa, byl trenérem fotbalového týmu. Přivedla jej domů, protože věděla, jak toužím po tom, kopnout si do míče a mít kamarády. Měl jsem z toho radost. Hned v pondělí jsme spolu šli na fotbalové hřiště a za měsíc jsem už mohl prohánět kluky s fotbalovým míčem po hřišti. Frantík s Ludvíkem a Karlíkem koukali. Nevěřili vlastním očím, že dokážu kopnout do míče. Byl jsem na sebe pyšný.
Jsi silný a dokážeš všechno, pokud sám chceš. Nemusíš k tomu mít spoustu lidí kolem sebe. Nikdo nemá právo se Ti posmívat. Všichni jsme jiní, kdybychom byli všichni stejní, na světě by nebyla žádná legrace.
