Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů.
Spokojeně si tam plavali. O rybník se staral vodník Ráček. Byl to dobrý vodník. Dohlížel, aby se rybky v jeho rybníku měly dobře. Seděl vždycky na své vrbě nad vodou a jedl buchty, které mu mlynářka nechávala za oknem. Dával pozor, aby bylo vše v jeho rybníku tak, jak má být. Vždycky ale nebylo všechno takhle v poklidu.
Kdysi dávno, když vodník Ráček takhle seděl na své vrbě, přiskákaly za ním žabky a volaly: „Ráčku, pojď honem rychle zachránit kapříka! Chytil se do pasti! Není to ale past od rybářů, je to něco jiného! Takovou jsme ještě neviděly. Neumíme ho vysvobodit. Honem prosím! Poběž za námi!“
Vodník rychle seskočil ze své vrby a běžel na druhý konec rybníka za žabkami. Když tam doběhl, nemohl uvěřit svým očím. Kapr sebou mrskal na břehu. Byl zamotaný do nějakého sáčku a nemohl se dostat zpátky do vody. Ráček přiběhl právě v čas. Rychle kapříka osvobodil a dal ho zpátky do vody. Pak vzal podivnou past do ruky, začal si ji prohlížet a přemýšlel, co taková věc vůbec dělá v jeho rybníce.
Kapřík se vynořil a povídá vodníkovi Ráčkovi: „Děkuji ti, vodníku, že jsi mi pomohl. Ještě chvíli a už bych se na břehu bez vody udusil. Past plavala u břehu rybníka a byly v ní nějaké zbytky jídla. Lákalo mě, že bych si něco smlsnul, a tak jsem se do ní podíval. Než jsem stihl cokoli sníst, zamotal jsem ses a zůstal na břehu bez vody.“
Vodník se s kaprem rozloučil a byl vděčný žabkám, že ho zavolaly a kapříka společně zachránili. Musel ale přijít na to, odkud se tam podivný sáček vzal. A kdo si to vůbec dovolil znečišťovat jeho rybník?! Domluvil se tedy s žabičkami, že udělají hlídky. Budou se střídat ve dne v noci a budou sledovat každého, kdo se k rybníku přiblíží. Prověří, co tam dělá. Pár dní se nedělo nic. Jen mlynářka chodila kapříky krmit a večer si sednout na břeh rybníka. Ráda sledovala jeho třpytivou hladinu.
Až jednou večer, to měl zrovna hlídku vodník Ráček a dvě žabky, si k rybníku si sedl cizí pán. Vodník ho trochu znal, občas ho viděl, jak přijel do mlýna pro mouku. Byl takový špinavý, rozcuchaný a pořád zamračený. Přiblížil se k rybníku, pohlédl na hladinu a pak si vytáhl svačinu smotanou v sáčku. Jakmile dojedl, vstal a sáček se zbytkem jídla zahodil do rybníka.
Vodník Ráček se zhrozil. „To přece nemůže! To je můj rybník a žijí tam kamarádi kapři. Odpadky patří do koše, ne do rybníka. Já mu ukážu!“ pomyslel si vodník. Pán se chystal k odchodu, když v tu chvíli před něj vyskočil Ráček. Zakřičel na něj, a jak ho ve tmě vylekal, pán zavrávoral a spadl rovnou do rybníka. Vodník jen zavolal: „Teď!“ A v rybníku se to začalo hemžit. Kapříci do něj začali narážet a plavali kolem něj tak rychle, že se začal dělat vír. Žabky mu poskakovaly po hlavě. Pán jen plácal kolem rukama a volal o pomoc.
Po chvilce dal vodník pokyn, ať ho žabky i rybky nechají. Pán se doplazil ke břehu a otočil se na vodníka: „Děkuji, že jsi jim řekl, ať přestanou. Bál jsem se, že se utopím.“ „Nenechal bych tě utopit. Co bych z toho měl? To já nedělám. Jen jsem chtěl, ať se vystrašíš a ať vidíš, jaké to je,“ odpověděl vodník. „Cože ať vím, jaké je?“ zeptal se muž. „Jak ty ses teď plácal ve vodě a bál ses, tak se nedávno plácal i můj kamarád kapřík na břehu. Byl zamotaný do tvých odpadků, které jsi hodil do rybníka. Málem kvůli tobě umřel. Jestli chceš chodit k rybníku, už nikdy tady neházej nic do vody. To mi slib!“ odvětil přísně vodník Ráček. Pán se zastyděl a začervenal. Neuvědomil si, co mohl způsobit svou nepořádností.
Od té doby se už nic takového nestalo. Pán pravidelně chodíval k rybníku a vždy pamatoval na to, co se nesmí. Nechtěl, aby se kvůli němu něco zlého kapříkům nebo komukoli jinému přihodilo. Naopak nosíval k rybníku jen kapří pamlsky a vodníkovi buchty. Seděli pak spolu vedle sebe na vrbě, povídali si. Pozorují kouzelnou třpytivou hladinu rybníka možná i dnes.
Moc hezká pohádka.