Skřítek Hopsalín byl malý mužíček s rozcuchanými vlasy a širokým roztomilým úsměvem. Nosil zelený kabátek, červené kalhoty a zelený klobouček. Chodil si po světě, hopsal si do kroku a zpíval. Nebo si vždycky aspoň pobrukoval. Byl to takový moc veselý malý chlapík. Protože se pořád usmíval, neměl rád, když měl někdo kolem špatnou náladu. Jakmile potkal někoho, kdo byl smutný nebo měl nějaké trápení, snažil se ho ze všech sil rozveselit.
Jednou se takhle procházel lesem a v dálce uslyšel, jak si někdo moc smutně zpívá. Byl to slabý holčičí hlásek. Hopsalín se rozhlížel, odkud ta smutná písnička zní. Když se zaposlouchal, zjistil, že přichází od potoka. Pomalu k němu dohopsal, schoval se za strom a pozoroval, kdo to zpívá. U potoka klečela krásná dívka. Její dlouhé blonďaté vlasy jí vlály po větru a po tváři jí stékaly slzy jako hrachy. Vedle sebe měla koš s prádlem a v potoce prala oblečení. Do toho si smutně a potichounku zpívala.
Hopsalín k ní přišel, hezky pozdravil, a protože byl neskutečně zvědavý a umíral touhou každého smutného rozveselit, hned se jí začal vyptávat: „Ahoj, neboj se, já jsem Hopsalín. Jsem skřítek překypující dobrou náladou a každého rozveselím. Proč jsi smutná ty?“ „Ach, Hopsalíne, jsi hodný, že mě chceš rozveselit, ale pomoct mi asi nedokážeš. Žiju sama s tatínkem na mlýně. Tatínek onemocněl a já musím všechnu práci zastat sama. A taky se musím postarat o tatínka. Mám ho moc ráda.“
Skřítkovi Hopsalínovi bylo dívky moc líto. Začal usilovně přemýšlet, jak by jí mohl pomoct. A pak ho to napadlo. Sundal si klobouček, začal ho vyhazovat do výšky a u toho zpíval: „Ukaž se, bylinko kouzelná, ukaž svojí moc. Ať je dívka zase radostná, přijď nám na pomoc.“
Hopsalín naposledy vyhodil klobouček do vzduchu a nechal si ho přistát na hlavě. Ladně se uklonil, smeknul klobouk z hlavy a ve vlasech měl položenou rostlinku. „Vezmi si ji. Není to jen tak obyčejná bylinka. Je kouzelná,“ povídá Hopsalín dívce. „Až přijdeš domů, zasaď ji, aby ti rostla. Dej ji hezky na sluníčko a starej se o ni. A hlavně si k ní každý den přivoň. A tatínek taky. Uvidíš, jestli ti vykouzlí úsměv na tváři. Pokud budeš pořád tak hodná a budeš mít dobré srdce, rostlinka ti neuvadne a bude ti pomáhat.“ Pak se rozloučil a odhopsal pryč.
Dívka vše udělala, jak jí Hopsalín řekl. Rostlinku zasadila, dala ji na sluníčko a starala se o ni. Večer, než měla jít spát, si vzpomněla, že si k ní má ještě přivonět. Ona i tatínek. A tak to udělali. V tu chvíli jejich pokojem profoukl jemný vánek. Všechno začalo vonět jako na louce a vše vypadalo, jako by se třpytilo. Kouzelná vůně prostoupila celým mlýnem.
Po chvíli šlo na tatínkovi vidět, že mu je lépe. Uzdravil se. A jeho dcerce se opravdu vykouzlil úsměv na tváři. Vyklonila se z okna a potichu do tmy zavolala: „Děkuji ti, Hopsalíne. Děkuji moc!“ V dálce se ozval jemný hlásek: „Nemáš za co, holčičko! Jen nezapomeň, musíš se o ní starat a mít dobré srdce, ať ti neuvadne.“
Za lesem blízko potoka uvidíš i dnes starý a velký mlýn. V okně je zasazená bylinka. Krásně roste. Každý večer si k ní chodí přivonět mlynář i jeho dcera. A protože se dívka snaží být hodná a mít dobré srdce, rostlinka stále kouzelně voní.
Nádherná opiová pohádka ? všem se líbí a my dospělí se svou zkaženou fantazií z toho máme náramnou legraci ? pište takhle krásné pohádky i nadále
Však Müllerův Krteček si taky přivoněl ke květině společně se slonem, až se spolu vznášeli v oblacích. 😉
Moni, jste úžasná, pište takto dále, vaše pohádky se líbí nejen dětem, ale i dospělým???, přeju ať máte stále tolik fantazie ke psaní❤️