Byl jednou jeden tučňák jménem Max. Nebyl to ten klasický polární tučňák, který žije na Antarktidě, patřil k těm žijícím v tropech. Znal proto spoustu různých zvířat, jako jsou dikobrazi, jaguáři a krokodýli. S pár dikobrazi se dokonce přátelil, těm zbylým druhům se raději vyhýbal, přesto je však obdivoval. Všem jim totiž něco záviděl – dikobrazi měli bodliny ostré jako břitvy, jaguáři byli neskutečně rychlí a silní a krokodýli byli těmi nejlepšími vodními lovci. A Max byl jen obyčejný tučňák. Pták, který nemohl ani létat.
Vždy ho to velmi trápilo. A jako by nestačilo, že všechny ostatní zvířecí druhy uměly víc než on, všichni ostatní ptáci kromě tučňáků uměli navíc létat. Jednou to řekl svému příteli dikobrazovi, když se spolu šli projít, a dikobraz mu řekl: „Tak proč se létat nenaučíš?“. Max nad tím jen mávnul křídlem, protože tučňáci prostě nemohli létat, nebyli na to stavění.
Ale o chvíli později dostal nápad – možná na to není stavěný od přírody, ale co kdyby si něco dostavěl sám a trochu si pomohl? Ten nápad ho tak nadchnul, že se do něj ihned pustil. Začal v džungli hledat všechno, co by se mohlo hodit. Pevné klacíky, trávu a velké tvrdé listy. Dokonce si nabral trochu smůly ze stromu, kdyby potřeboval něco lepit.
Když měl všechno potřebné, vrhnul se do práce a začal vyrábět. Ostatní tučňáci se mu smáli, že je blázen, protože tučňák přece nikdy nemůže létat. To je, jako kdyby se ryba snažila chodit po zemi. Max je ale neposlouchal a pilně pokračoval v práci.
Až jednoho dne konečně skončil. Sestavil si křídla z klacíků svázaných trávou a slepených smůlou. Mezi nimi byly veliké palmové listy, které měly nahradit křídla. Max si je nasadil a světe div se – vzletěl. Byl neskutečně šťastný, že konečně taky dokáže něco zvláštního, že není jen obyčejný nelétavý pták. A ostatním tučňákům spadla čelist, když ho viděli kroužit nad jejich hlavami. Max v tu chvíli pochopil, že jít za svým snem se vyplácí, i když mu ostatní nevěří. Když mu tohle došlo, cítil se svobodněji než kdy dřív, létal po džungli a postupně si plnil i všechny ostatní sny.
Moc hezká pohádka. Tučňáky mám moc ráda doma mám 16 plyšových a z toho dva s sebou tady na chatě. Jeden z nich, jmenuje se Tůča má také za sen létat, slyšel pohádku a v jeho plyšové mysli kterou neslyšíme ani nevidíme se mu zjevila žárovka. Když se chce všechno jde. Tato pohádka je hezká. Na dobrou noc určitě.