Když se zadíváš na oblohu, uvidíš, jak se rychle pohybují mraky. Není to samo sebou. Pohání je vítr. Někdy je tak silný, že mraky po nebi doslova utíkají, a někdy tak slabý, že se sova nějaký mráček zahoupe. Odkud takový vítr pochází? A kdo ho ovládá? Prý existují větrní skřítkové, kteří létají mezi mraky a rozfoukávají je. Je jich spoustu, lidé je však vidět nemohou. Létají ve výškách a schovávají se mezi mraky.
Jednou se u skřítků na nebi konaly závody ve foukání. Skřítkové si poměřovali síly. Nachystali si startovní mrak, na něj si dva skřítkové stoupli, a když se závod odstartoval, museli se co nejvíce nadechnout a fouknout do hromady mraků, co byla před nimi. Ten, kdo rozehnal mraky nejdál, vyhrál.
Na řadu se dostal skřítek Větroplach. Silák, který uměl odfouknout i bouřlivé mraky. Vedle něj se na start postavil skřítek Vánek. Drobný skřítek, který neměl moc síly. Staral se o letní příjemný větřík, nic víc. Oba skřítkové se ocitli vedle sebe. Jakmile se odstartovalo, nadechli se a ze všech sil foukli do své hromady mraků. Mraky od Větroplacha se rozutíkaly po obloze do daleka široka, ovšem mraky od Vánka je předběhly a letěly takovou rychlostí, až všem přecházel zrak. Letěly do nedohledna rychlostí blesku. Skřítkové přihlíželi s otevřenou pusou. Nechápali, kde Vánek vzal takovou sílu. Vždyť doposud foukal s vytříbenou jemností.
„To je podvod! Vánek musel podvádět!“ začalo křičet tucet skřítků. Porota ihned rozhodla, ať to zkusí ještě jednou. Vánek se znovu postavil na start, nadechl se a foukl do mraků. Ty se rozutíkaly po obloze zrovna tak jako napoprvé. Mraky se začaly točit v obrovském víru. Narážely do sebe a z malých obláčků se staly bouřkové, které by se daly jen těžko rozfoukat. Všechno na obloze se rozvířilo. Strhla se obrovská bouře. Všichni skřítkové se schovali a doufali, že už se nestane nic horšího a že bouřka brzo přejde.
Nejstarší skřítek se zamyslel a přísně se podíval na skřítka Vánka: „Vidíš, co jsi způsobil? To se nemělo stát! Dneska nemělo pršet. Vánku, přiznej se, odkud máš najednou takovou sílu?“ Nejdřív Vánek nic neříkal a pak se po krátké době smutně přiznal: „Nechtěl jsem být zase poslední. Vždycky foukám nejméně ze všech. Proto jsem si dneska před závodem vzal silný větrový bonbon, abych dokázal foukat silněji. Netušil jsem, že to bude tak silné. Je mi to líto.“ „Vánku, to, co jsi udělal, je podvod. To se nedělá. Ale za to, že ses přiznal, ti odpustíme. Nejdřív ale musíš napravit, co jsi způsobil. My ti pomůžeme. Skřítkové, do toho! Jdeme tu hroznou bouři rozehnat.“
A tak všichni vstali a zaháněli mraky po obloze, aby se mohlo ukázat sluníčko a bouřka skončila. Bylo to těžké, ale společně to zvládli. Pak si vyčerpaně každý lehl na svůj obláček a pomalu pluli po obloze a odpočívali.
Nejstarší skřítek si všiml, že se Vánek pořád tváří utrápeně. Sedl si vedle něj a povídá: „Už se netrap. Udělal jsi chybu. To se může stát každému! Důležitější je ji nezopakovat. A pokud jde o ty závody, nemusel jsi podvádět, abys dokázal, že máš sílu. I v jemnosti je přece síla. Jen ji musíš umět využít.“ Na foukací závody už Vánek nikdy nezapomněl. Od té doby nepodváděl. A ani nebyl smutný, že nemá tak velkou sílu. Naučil se totiž vyhrávat s vlastní jemností.
Moc hezké ?