Vítek a jeho dobrodružství

Vítek byl kluk, který miloval dobrodružství. Mezi stromy si stavěl skrýše, v lese si uvazoval lana a houpal se na nich a v zimě zase stavěl iglú, aby si v nich mohl hrát na eskymáky. Pořád něco vymýšlel a jeho představivost neměla žádné hranice. Jednou ale zažil opravdové dobrodružství.

Když začaly prázdniny, Vítek jel na několik dní ke svému strejdovi a tetě. Měl to tam moc rád, protože vždycky se tam něco dělo. Tentokrát se ale opravdu měl na co těšit. Jeho strejda měl plán a dal Vítkovi jen malé nápovědy, aby se těšil na to, co ho čeká. Řekl mu: „Vezmi si s sebou plavky a nějakou malou věc, kterou rád někomu dáš.“ Vítek si tedy sbalil, co mu strejda řekl, a pořád přemýšlel, co se strejdou podniknou. Nemohl se dočkat dobrodružství, které strejda vymyslel.

Až jednou přišel ten velký den. „Tak dneska, kamaráde. Obleč si plavky, na to si dej něco pohodlného, vezmi si batůžek s ostatními věcmi a já sbalím zbytek. Vyrážíme,“ oznámil Vítkovi strejda a za chvíli už byli na lesní cestě, která vedla k řece. Už z dálky Vítek slyšel proud řeky, který se linul z hor. Když se přibližovali k cíli, Vítek úplně hořel nedočkavostí. Pořád jen poskakoval kolem strejdy a ptal se ho, kam jdou a kdy už tam budou. Až nakonec přišli ke břehu řeky, kde viděl upevněnou malou kánoi. V ní byl velký prázdný barel.

„Tak nasedat, Vítku. Tuhle prvotřídní kánoi máme půjčenou na celý den. Nemusíš se bát, je bezpečná. A do barelu dáme naše věci a batohy. Tam se jim nic nestane a ani se tam nenamočí. Tak vyplouváme.“ Usmál se strejda a Vítek natěšeně vyskočil do lodi, rychle nastrkal vše do barelu a nemohl se dočkat, kam poplují. Strejda po cestě vysvětlil Vítkovi, jak se zachází s pádlem a jak udržet loď ve směru jízdy. Ale to nebylo všechno, co Vítka čekalo.

Když pluli kolem stromů, chlapec si všimnul šipek, které na stromech byly. Ukazovaly směr, kudy plout. Pak ale viděl vysunutý břeh, na kterém byl strom s nápisem: „Cíl za sto metrů. Běž podél řeky a hledej největší kámen.“ Najednou strejda zavolal: „Vítku, zatočíme k tomu břehu a tam zakotvíme.“ A tak po velké námaze a boji s proudem řeky se jim podařilo připlout ke břehu. Přivázali tam svou loď a šli podle instrukcí podél řeky a hledali největší kámen. Když ho Vítek uviděl, rozběhl se k němu a začal kolem něj hledat. Nemohl se dočkat toho, co tam najde. Třeba tam bude poklad. Truhla plná šperků nebo peněz nebo další mapa, kam jít dál. Hledal, jaké tajemství kámen ukrývá.

A najednou na něco narazil. Malá zavřená plechová krabice a byla plná. Vítek ji nedočkavě otevřel, ale to co tam viděl, vůbec nečekal. Malý notýsek v sáčku, tužka a několik malých předmětů. Obrázek, jojo, náramek, kompas a záložka do knížky. Vítek se nechápavě podíval na strejdu: „Co to je, strejdo?“ „Tomu se říká keška. Je to speciální poklad. Když ho najdeš, zapíšeš to do notýsku a vybereš si věc, kterou chceš, a na oplátku tam dáš něco svého. Takhle zůstane krabice pořád plná. Není ani důležitý obsah toho pokladu, ale dobrodružství, které zažiješ při jeho hledání,“ vysvětlil strejda.

Vítkovi se rozzářily oči. Bylo to stokrát lepší než šperky a perly. Vybral si kompas a dal tam své malé kovové auto. Celou cestu nazpátek pořád přemýšlel, kdo si asi jeho auto příště vezme. Vítek byl moc rád za dobrodružství, které pro něj strejda přichystal. A taky nikdy nezapomene na to, že někdy není důležitý cíl výpravy, ale cesta.