Veverka Verča byla krásná, ale trochu pyšná a líná. Měla krásný, zrzavý kožíšek a uhrančivá kukadla, jako dva korálky. „Konečně budu úplně sama a můžu se celé dny dívat na svůj odraz do studánky, jak jsem krásná,“ říkala si Verča.
První rok bez maminky byla veliká událost. Konečně po ní nikdo nebude nic chtít! To bylo samé jdi na oříšky, ať máme zásoby, pomoz mi uklidit v hnízdečku, pořád něco. „Ale odteď to už bude jinak! Budu si dělat, co budu chtít!“, myslela si Verča a opravdu – celé dny se jen prohlížela, jak je krásná. Občas si šla najít nějaký ten oříšek, když měla hlad, ale nebylo to tak často. Ve svém hnízdečku měla nepořádek, ale vůbec jí to nevadilo. „Vůbec nechápu, proč jsme museli sbírat oříšky a uklízet. Tohle je přeci zbytečné, když mám hlad, jídla je všude dost!“, chroupala si svůj lískový oříšek, shlížela se a jinak se povalovala ve svém hnízdě.
Nicméně, podzim přešel, oříšků ubývalo a Verča zjistila, že najednou nemá co jíst. Hnízdečko měla nevystlané a na zimu nepřipravené, měla v něm takový nepořádek, že se ani pohodlně natáhnout nemohla. Říkala si, že to nějak vydrží, zima přece nemůže být tak dlouhá. Ale to se přepočítala. První dny si ještě sem tam něco našla, ale za týden zjistila, že už opravdu nemá co jíst, že její zima, a začala být smutná. „Proč jsem to jen neudělala tak, jak mě to maminka naučila. Teď je mi to líto. Měla jsem si udělat zásoby, myslela jsem, že oříšků bude pořád dost.“
Verča si šla uklidit do svého domečku a trošku si hnízdečko vystlat. „Když už budu mít celou zimu hlad, tak aspoň v pohodlí!“, říkala si unavená a hladová veverka. Pak ale zažila překvapení! Jak tak uklízela, objevila spoustu zaházených oříšků! Nebylo jich na celou zimu, ale na to, aby se posílila, to stačilo. Najedla se a rozhodla se, že půjde navštívit svou maminku a poprosit ji, zda nemá nějaké zásoby i pro ni.
Doskákala k hnízdečku, kde spolu bydlely. Jakmile ji maminka uviděla, povídá: „Už jsem na tebe, Verčo, čekala! Tady pro tebe mám nějaké zásoby, a příště nebuď tak pyšná a nasbírej si je sama!“ Verča jí moc poděkovala a od té doby si nikdy nezapomněla před zimou uklidit a udělat si zásoby.
