Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, temně hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry, které si zahrají, a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.
A to doslova. Princové totiž měli tajemství. Uměli kouzlit doopravdy. Když spolu vyslovili čarovnou říkanku, kterou znali jen oni dva, splnilo se vše, co si v tu chvíli přáli. Ve vedlejším království hned za dalším kopcem bydleli jejich teta a strýc. Často za nimi jezdili. Simon a Sanel měli svou tetu a strýce moc rádi a s nadšením s nimi trávili čas. Cesta do vedlejšího království vedla přes les. Jezdili k nim na koni a vždycky si cestu užívali. Princové i jejich rodiče ji znali nazpaměť.
Jednou se ale při cestě stalo něco nečekaného. Z ničeho nic se před nimi objevili loupežníci. Vyskočili zpoza keře a křičeli: „Peníze, nebo život!“ Královští koně se ulekli a zvedli se na zadní. Rodiče z nich málem spadli. Simon a Sanel se taky polekali, ale věděli, že jedině oni mohou svým rodičům i sobě pomoct. Podívali se na sebe a v mžiku věděli, že myslí na totéž. Potichu začali spolu odříkávat kouzelnou říkanku: „Ať se rychle vše podle nás změní, ať už to není jen snění. Věříme, že to bude hned, splň se naše přání, a to teď!“
Princové pak zavřeli oči, chytili se za ruce a začali se dít věci. Loupežníci spadli z koní, ze stromů se spustily liány a začaly je omotávat tak pevně, že se loupežníci nemohli ani hnout. Snažili se utéct, ale jejich síla se oproti té kouzelné nedala poměřovat.
Rodiče nechápali, co se děje. Jen kroutili hlavami a koukali na to, co se před nimi odehrává. Princové se jen potutelně usmívali a čekali, až stromy jejich přání dokončí. „Tak a teď můžeme loupežníky hodit na koně a odvézt je rovnou k tetě a strýcovi. Tam už si s nimi poradí,“ usmál se Sanel a mrknul na Simona. A jak řekl, tak taky udělali.
Když pak přijeli ke své tetě a strýcovi, předali jim loupežníky a ti je řádně potrestali.
Když jim vše vypravovali, teta a strýc se jen na sebe usmívali. Věděli, že Simon a Sanel jsou neobyčejní kluci. Věděli, že mají kouzelnou moc. Ale taky věděli, že princové jsou kouzelní i v něčem jiném. V tom, že svou moc umí využít správným způsobem. A to je to nejdůležitější.
