Byla jednou jedna malá vesnička. Stálo v ní několik domečků. Byly blízko sebe, a tak se každý s každým z té vesničky znal. Všichni byli dobrými sousedy a kamarády, ale dvě děti byly těmi nejlepšími přáteli.
Holčička byla hodná, ale byla i divoká. Pořád něco někde vyváděla a ničeho se nebála. Protože měla krásně černé vlásky, všichni jí říkali Maková panenka, ale spíše Maki. Její nejlepší kamarád byl ten nejhezčí chlapec z vesnice. Byl milý a vždycky Maki se vším pomáhal. Nosil brýle a vypadal moc chytře. A taky byl. A protože byl urostlý a Maki vedle něj vypadala malinká, říkali mu Macek, ale spíše Maci. Maki a Maci byli nerozlučná dvojka. Měli se moc rádi a řekli si, že i když vyrostou, budou spolu.
Jak už se to ale stává, časem z těchto dvou dětí vyrostli dospěláci a byli každý někde jinde. Maki pořád na Maciho myslela. Nemohla zapomenout na jeho úsměv a na to, jak jí se vším pomáhal. Byl to opravdový přítel.
Jednou se šla projít po lese, který rostl kolem vesnice. V dálce za stromy uslyšela volání o pomoc. Rychle! Dřív, než by stačila nad něčím přemýšlet, což Maki dělala často, rozběhla se za volajícím hlasem.
Okamžitě přeskočila keře a málem dopadla do bažiny. Tak tak se před ní zastavila. V bažině viděla zablácenou paní, která se nemůže dostat ven. Maki nelenila, zlomila větev a natáhla ji co nejblíž. „Pevně se chyťte, já Vás vytáhnu!“ Maki napnula všechny síly a pomohla jí ven. Paní jí moc děkovala za záchranu. Pak se stalo něco neskutečného.
Zvedlo se listí a celou jí zakrylo. Když si všechny lístečky sedly na zem, ze špinavé a zablácené paní se vyklubala krásná víla. Byla to lesní víla. „Moje milá Maki, děkuji Ti moc za pomoc. Jsem víla lesa a žiji tady. Dávám pozor na všechny lidi, kteří žijí ve vesnici. Znala jsem Tě už jako malou holčičku. Jsi laskavá a obětavá. A protože jsi mi zachránila život a vůbec jsi nezaváhala, ráda Ti splním jakékoli přání.“
Maki nevěřícně koukala a pak se přiznala: „Mám jedno velké přání, ale nevím, jestli ho dokážeš splnit.“ Smutně se zadívala do země. Víla přesně věděla, co by Maki učinilo šťastnou. Jen se usmála, objala ji a pošeptala jí do ucha: „Vím, co bys nejvíc chtěla, vždyť Tě znám, moje milá Maki!“ A pak víla zmizela.
Maki tam chvíli stála a přemýšlela. Netušila, co ji čeká. Z ničeho nic za sebou uslyšela kroky. Otočila se a nevěřila svým očím. Vesele se k ní blížil Maci. Rozběhla se k němu a co nejsrdečněji ho objala. Byla šťastná. Dodneška Maki neví, jak to víla udělala, ale přikouzlila jí Maciho. Splnila jí její největší přání.
Bylo by hezké znát vílu, která by nám zařídila, že bychom mohli být s tím, koho máme nejvíc rádi. Kdo ví, zda to jde. Zkus věřit na kouzla a možná, že se i tvoje přání splní.
