Byl jednou jeden kluk. Jmenoval se Tonda. Byl malý, a proto chodil s maminkou po městě za ruku. Jednoho dne se maminka rozhodla, že s Toníkem pojedou na nákup. Museli jet tramvají, pak metrem, potom kousek autobusem a od zastávky jít pěšky.
Když maminka s Toníkem nastoupili do metra. Bylo přeplněné lidmi a neměli se kam posadit. Proto spolu stáli kousek od dveří. Když se na další zastávce dveře otevřely, proud lidí malého Toníka vytlačil ven a než si maminka uvědomila, že vedle ní klučík není, dveře se již zavíraly a vůz se rozjel. Tonda byl nešťastný. Sám mezi cizími lidmi a ještě k tomu na místě, které neznal. Ptal se sám sebe, co teď bude dělat. Kleknul si a začal plakat. Přišla k němu cizí paní a říká:
„Ahoj, copak se Ti stalo? Kdepak máš maminku?“
Nešlo jí do hlavy, že by takový malý kluk cestoval velkým metrem úplně sám.
„Maminka je ve vlaku, už to nestihla.“
Řekl paní Toník se slzami v očích. Na to paní odvětila:
„Neboj se, tak tu počkáme a maminka se pro Tebe určitě brzy vrátí.“
V tu chvíli si všimla, že má chlapeček na krku šňůrku s cedulkou, na ní bylo uvedeno jeho jméno a telefonní číslo maminky. Paní jí zavolala a řekla jí, kde Tondu hledat.
Maminka mezi tím na další zastávce vystoupila a nastoupila do vlaku, který jel zpět. Věděla už totiž od paní z telefonu, kde Tondu hledat. Našla ho s neznámou paní na zastávce, kde jej dav vytlačil z vozu. Oba byli ze shledání nadšení a paní měla radost, že maminka chlapečka našla. Maminka jí poděkovala a všichni si spolu zašli do cukrárny.
Z tohoto příběhu plyne jediné ponaučení. Pokud se ztratíš, zůstaň stát na místě a nikam neodcházej. Maminka si Tě vždycky najde.
Diky, poucne..
Pohádka byla moc hezká, líbila se mi, plyne z ní pěkné ponaučení, které jsem už věděl. 😉
Dobrá rada, takovýchto pohádek by tu mělo být více.