Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hop do trávy a jak byl dlouhý a široký, házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zas hop do rosy, až to kolem stříkalo. A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe setřepal a frr rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
Zůstal stát u okna. „Beruško, už se nezlobíš?“
„Copak bych se, Broučku, zlobila.“
„Pane, to jsem se vykoupal. Jestli pak ty umíš také plavat?“
„I ne. Kdepak bych já uměla!“
„Pane, já umím plavat.“
„I nechť, Broučku. Já musím jít pomoci mamince.“
„Kdepak je kmotřička?“
„Ona seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat.“ A Brouček se šel podívat.
„Co pak nám neseš, Broučku?“
„I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A vy něco máte, kmotřičko?“
„Mám, Broučku, něco dobrého, ale já nevím, jestli ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl. Ona plakala.“
„Ona plakala? Však já jí už tak říkat nebudu.“
„Nu, uvidíme. Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo. Ale musíte je pěkně rovnat do hraní. Pak ti něco dám.“
Brouček že ano a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc. „Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou.“ Ale Brouček, ó, že on to unese. A nosil. Ale místo co měl chvojí pěkně do hraní rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla.
„Broučku, to se tak nesmí. Maminka to tak nechce. Nám by se to skácelo.“
„Nic se vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?“
„Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně rovnat.“
„Tak si to dělej sama, když to nedělám dost pěkně.“ A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého.
Až za chvilku začala kmotřička: „A co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi moc silný.“
„I ne, kmotřičko. Ale, když Beruška se pořád se mnou vadí.“
„Inu, když ty jsi takový zlobivý brouček. Copak už ji zapomněl, že něco mám?“
„ A je to, kmotřičko, dobré?“
„I, to si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos.“
A tak Brouček honem šel a ještě nosil. Beruška to bez toho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a povídá: „Teď pojďte, děti.“ A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co je na něm?
Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem. „Nu, tak hádej, Broučku, co to je? Ale, Beruško, nepověz.“
„Já vím, kmotřičko, to jsou jahody!“
Ale Beruška se smála a kmotřička: „Ne, Broučku, je to ještě sladší.“
„Tak to jsou maliny.“
Ale Beruška se ještě smála. „Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší.“
„Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“
A Beruška se mu teprve smála. „Broučku, to nedobře hádáš, je to jak med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila: „Ale ty hloupý Broučku, vždyť je to med.“
A Brouček: „Tak je to, kmotřičko, med.“
A byl to med. To si pochutnali! Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři. Beruška, aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček, aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů.
„Nezapomeň doma pěkně pozdravovat,“ povídá kmotřička.
„Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem,“ loučí se Brouček.
A šel. Sotva že přiletěl k palouku, tu letí od potoka tatínek s kmotříčkem. „Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam medu. Ten vám byl sladký!“
„Nu, dobře. Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tady kmotříčkovi napřed.“ A Brouček pěkně políbil ruku.
„A jestli pak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?“
„Tatínku, já jsem to mamince nezhasil a ona to nepoví.“ Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem, vyšla jim vstříc.
„ Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“
Tatínek dal mamince hubičku: „I, milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“
A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku.
Tatínek si sedl na stoličku, bolela ho křidélka a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně. „A, maminko, viďte, Brouček vás pokoušel?“
„I, tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak já jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom on byl skoro pořád u kmotřičky.“
„Nu tak dobře, maminko. Ať si ho u kmotřičky nechají a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“
Broučka napadlo: „Maminko, u kmotřičky mají med a já jsem dostal. Ten vám byl sladký!“
„A nám kmotřička nic neposlala?“
„Ne.“
„Ani nemáš co vyřídit?“
„Ne.“
„Ale, Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravit?“
„I, ano maminko, já jsem zapomněl. Že vás pěkně pozdravují.“
„Vidíš, ty Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená, s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva. Dlouho pak už nepovídali. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil: „Podvečer tvá čeládka, cо k slepici kuřátka, k ochraně tvé hledíme, laskavý Hospodine.
Brouček na to: „Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ dal рас a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali. Pěkně se jim to spalo.
