O chamtivé veverce Verunce

V lese přebývala chamtivá veverka Verunka. Všechny oříšky z širokého okolí si schovávala pod polštář, všechny žaludy chtěla jen pro sebe. Ostatní veverky ji za to velmi neměly rády, protože jim pak pořád kručelo v bříšku a musely pro oříšky až do vedlejšího lesa.

Jednoho dne byla Verunka zase na sběru. „Takových oříšků! To bude hostina!“ pochvalovala si. A tak strkala jeden po druhém do pytle. Když ho naplnila až po okraj, rozhodla se, že pro zbytek se vrátí zítra. Přece je tu nenechá ostatním veverkám.

Zavázala tedy pytel a čapla ho do tlapek. „Aaa,“ zabrala Verunka s vypětím všech sil, „to je tíha!“  a pytel se neposunul ani o kousek.

„Jak ho jen dostanu do svého hnízdečka?“ pomyslela si. „Musím více zabrat.“

„3-2-1 aaa“ a pytel se pohnul. Z větví ji pozorovaly ostatní veverky a smály se, až se za břicha popadaly.

„Kdybyste mi místo toho smíchu šly raději pomoci.“ řekla uraženě Verunka.

„A proč bychom to dělaly? Stejně se nikdy s nikým nepodělíš. Vždyť si domů bereš tolik oříšků, že by to stačilo pro všechny veverky v lese!“

„Však uvidíte, já to zvládnu i bez vaší pomoci!“ pronesla směrem k ostatním veverkám.

Nahodila si pytel na záda a vydala se na cestu domů. Veverkám nezbývalo než souhlasně pokývat hlavou, ale taky se nemohly přestat smát, když viděly, jak se Verunce třesou kolena.

Verunka pyšně pokračovala v cestě, když v tom ji pytel praskl. To už přihlížející veverky nevydržely a propukly v nekontrolovaný smích, až se jim po tváři koulely slzy jako hrachy.

Verunka uraženě vzala prázdný pytel, pár oříšků do kapes a zbytek nechala v lese.

Když Verunka večer usínala, vzpomínala na uplynulý den a říkala si, že ty veverky přece jen asi měly pravdu a že příště si vezme jen pár oříšků pro sebe a zbytek nechá jiným zvířátkům.

A tak Verunka přestala být chamtivá a brzo měla v lese spoustu přátel.