O tom, jak jarní sluníčko hřeje a velikonoce nadělují.
A už to bylo tu. Ráno je vzbudil tlukot datla Franty, který svou „datlí morseovkou“ oznamoval celému lesu, že je den „velikonoční“. On totiž, při své obhlídce „rajónu“, zalétl vždycky také k hájovně a dnes viděl, že hned ráno k hájovně přišli kluci z vesnice.
Měli takové spletené pruty z proutí, „pomlázky“ se jím říká, na nich krásné pentle a všichni výskali a volali na Sýkorovic Mařenku. Ta je nechtěla jako pustit k nim domů do hájovny, ale nakonec její tatínek, hajný Sýkora, kluky pustil a ti za výskotu a pokřiku běželi za Mařenkou a těmi pomlázkami jí plácali po nohou a po sukni.
Už, už chtěl datel zaletět Mařence pro pomoc za kamarády do lesa, ale když viděl, že se Mařenka směje a výská, ne bolestí, ale radostí a veselím, poznal, že jí nechtějí ublížit a vzpomněl si, že to jsou Velikonoce a že lidé je takovým divným způsobem slaví.
A tak honem zaletěl ke starému modřínu a celému lesu oznamoval, že je svátek.
Vítek už také věděl, co to Velikonoce jsou a jak se slaví, a tak o tom zrovna vyprávěl kamarádům veverce, zajíčkovi a jezevci. Pověděl jim, že jsou to vlastně takové svátky přivítání jara a že se lidé i zvířátka radují z odchodu zimy.
A že u lidí to slaví tak, že chlapci mrskají, ale jenom jako a zlehka, děvčata pomlázkami, aby byla celý rok zdravá a veselá. A že by také měli, jako poděkování za velkou pomoc v zimě, zajít „vymrskat“ Sýkorovic Mařenku.
Vítek, jak byl šikovný a viděl ve starém časopise, jak pomlázka vypadá, upletl ji z tenkých vrbových proutků pro sebe i pro zajíčka a jezevce. Rychle posnídali, slavnostně se oblékli a vydali se všichni k hájovně. Když byli na kraji paseky, už jim šla Mařenka s Bročkem naproti.
Kluci už byli z hájovny pryč a Mařenka si také vzpomněla na kamarády v lese. A tak vzala do košíčku krásně obarvená vajíčka, kousek velikonoční buchty, které se říká „mazanec“ a pár sladkých cucavých bonbónků. Pak si vzpomněla, že zvířátka mají trochu jiné pamlsky než lidé a přibrala mrkvičku, oříšky, jablíčka a několik krajíců sušeného chleba. Od maminky si ještě vyprosila do pytlíčku zrní, co dávala maminka slepicím a trochu vařených brambor s ovesnými vločkami. Zavolala na Bročka, který už zvědavě nakukoval co Mařenka chystá, a vydali se spolu k lesu.
To bylo radosti ze shledání, Vítek s kamarády Mařenku „vymrskali“ a ta se jim velice smála, jak jim to šlo. Vítkovi, jak byl malý a aby mu to nebylo líto, musela trochu přičapnout, jinak by jí dosáhl tak akorát na kolínka. Veverka Andula, také vlastně holka, honem raději vyběhla do větví, kde za ní Vítek s kamarády nemohli, aby také nějakou pomlázkovou „neschytala“.
Pak šla s nimi Mařenka do lesa k jeskyňce a tam je všechny podarovala velikonoční nadílkou. Vítek zatelegrafoval zase sekyrkou na kmen smrku a zavolal také straku a datla, kteří tu byli jako blesk. Mařenka na žádného nezapomněla, i pro straku a datla vybrala z košíčku pochoutky a strace Mileně – parádnici, ještě uvázala na nožku tenkou stříbrnou stužku. To už byla straka úplně nadšená a proletovala se nad nimi a stužkou na nožce třepetala, aby jí všichni dobře viděli a trochu jí tu parádu záviděli.
„Poslouchej Mileno“, povídá Vítek, který zrovna rozloupl slepičí vajíčko a pochutnával si na něm, „jsi fešanda, ale pojď si raději se mnou dát kousek vejce!“
„To není nic pro mě,“ trochu opovržlivě povídá Milena.
Vítek se na ni trochu za to „předvádění“ zlobil a tak, aby ji poškádlil povídá: „takže ty jsi vlastně taky slepice, že ano?“
„No teda Vítku, co si myslíš, já nejsem žádná slepice“, rozzlobila se straka, ale když viděla, že se všichni smějí, uvědomila si, že si vlastně za svoje chování asi tenhle žert zasloužila. A tak už se přestala „vytahovat“ a přidala se ke společnému klábosení.
To, pane, Mařenka koukala, jak pěkně spolu skřítek Vítek a zvířátka v lese žijí, jak si pomáhají a když jí povídali také o tom, jak byli loni u rybníka a co všechno při té cestě zažili, ani jim věřit nechtěla. Když už sluníčko bylo vysoko, vzpomněla si Mařenka, že musí domů na oběd. Všichni ji vyprovodili k pasece a straka Milena s ní letěla až k hájovně.
Doma ji maminka už netrpělivě vyhlížela, oběd už byl na stole a s tatínkem už čekali jenom na ni. Když si vzpomněla, jak Vítek poškádlil straku, usmála se a když se maminka s tatínkem se divili, čemu že se směje, tak jim, o své návštěvě v lese, pověděla. Podívali se na sebe, „to už si asi zase ta naše holka pěkně vymýšlí,“ pomysleli si, ale nic neřekli, nechtěli jí kazit radost.
Vítek a zvířátka, když Mařenka odešla k obědu, také pojedli, každý podle své chuti, a pak si udělali odpoledne „posezení venkovní“, před jeskyňkou. Povídali, pochutnávali si na nadílce, kterou jim donesla Mařenka a když se k večeru setmělo, seděli ještě pěkně dlouho v pokoji v jeskyňce a povídali a povídali, až je pusy, čumáčky i zobáčky od toho povídání bolely.
To víte, dobří přátelé, kteří nemluví jenom hlouposti a také, a to hlavně, se umí poslouchat, si mají stále co povídat.
A to už byl měsíček vysoko na své cestě oblohou, když se straka a datel s kamarády rozloučili a odletěli do svých hnízd a veverka také běžela domů. Vítek se zajíčkem a jezevcem, všichni spokojení jak se jim „velikonoční den“ vydařil, se umyli, vlezli do postýlek a usnuli.
