O tom, jak dlouhá zima trápí zvířátka i Vítka a jak jim Sýkorovic Mařenka pomůže.
Zima se stále protahovala, mrzlo, až praštělo, sněhu bylo tak hodně, že i velká zvířátka v lese nemohla skoro lesem projít. V jeskyňce pod smrkem bylo třem kamarádům zatím dobře, na zimu byli dobře připraveni, šišek na topení měli ještě zásobu, ale Vítek přeci jenom s nimi začal trochu šetřit. Velká vrstva sněhu na jeskyňce byla dobrá, protože byla jako peřina a dobře izolovala před krutým mrazem. A tak jenom vždycky dobře uzavřel vchod do jeskyňky a zaskládal jej chvojím.
Jezevci a zajíčkovi zima nebylo, ti měli teplé kožíšky, akorát Vítek se musel tepleji oblékat. A když mu bylo někdy chladněji a nechtěl schválně zatápět, stulili se v pokoji na zajíčkovu postýlku, z jedné strany zajíček, z druhé strany jezevec a to bylo potom Vítkovi teploučko, jak ho kamarádi hřáli svými kožíšky. Horší ale bylo, i když šetřili, že jim teď, když byli tři, rychleji ubývaly zásoby. Vítek si už začínal dělat starosti, jestli jim do jara vůbec vydrží.
Jednoho dne z rána, když se Vítek probudil a opět přemýšlel, kde sehnat nějaké jídlo, napadlo zajíčka, že by mohli zajít do hájovny. Sýkorovic Mařenka by jim určitě pomohla.
„No jo, Michale, ono se to řekne dojít, ale v tom sněhu se tam nedostanu,“ smutně povídá Vítek. „Jedině,“ dostal najednou Vítek nápad, až se mu v očičkách zajiskřilo, „ty by sis tam troufnul?“
„No, kdyby mi Milena ukazovala cestu, abych nezabloudil, myslím si, že bych to zvládl,“ povídá Michal.
„Ale jak dáme vědět Mařence, že potřebujeme něco k jídlu,“ dělal si zase starost Michal.
„Tak to nechej na mně,“ povídá, už o poznání veseleji, Vítek.
Pak vstali, umyli se, skromně posnídali a Vítek se dal do práce. Zatopil v kamnech, vybral jednu smolnou šišku a dal ji na kamna ohřívat. Pak vzal ten obrázkový časopis, co si z něj čítával, malé nůžtičky, co si s nimi zkracoval vlasy a kamarádům přistřihoval fousy, a časopis rozložil na zemi. Zajíček s jezevcem zvědavě koukali, co bude Vítek dělat. Ten vzal nůžtičky a ustříhl prázdný bílý okraj časopisu. Pak se dal do čtení.
„Tady to je,“ zaradoval se, když našel slovo „máme“.
To slovo vystřihl, ze smolné šišky třískou vzal trochu smůly a pásek se slovíčkem nalepil na bílý okraj.
To už i oba kamarádi pochopili, nebyli to také žádní hlupáci, co Vítek zamýšlí a že mu prý pomůžou.
A tak Vítek četl a vyhledával slova, zajíček je šikovně vystřihoval a jezevec Šmejda je kladl, jak mu Vítek ukazoval, a lepil je smůlou na papír.
A než se nadáli, už měli poskládáno: „Máme málo jídla, potřebujeme pomoci.“
Vítek si vzkaz přečítal stále dokola, nakonec i nahlas, ale pořád mu tam něco chybělo. Zpráva byla jasná, ale ne a ne přijít na to, co jí chybí.
„Prosím tě, Vítku, co by tomu mělo chybět?“ diví se zajíček Michal.
„Jémine, no to je ono, teď jsi to řekl, to je to co tomu chybí,“ vykřikl Vítek a studem se až začervenal, že ho na to musel přivést slušně vychovaný zajíček Michal.
„Vždyť tam chybí to pěkné a slušné slovíčko prosím,“ povídá Vítek a honem začal hledat v časopise.
Ale ne a ne ho najít, „asi se moc často ve světě lidí nepoužívá,“ mudroval.
Pak ho ale napadlo a spojil je ze slova „pro“ a z druhé půlky slova „mu-sím“ a Šmejda ho přilepil před celou zprávu.
Ta pak zněla: „Prosím, máme málo jídla, potřebujeme pomoci.“
„Hned to zní daleko líp a je to takové teplejší,“ shodli se všichni.
Pak Vítek zprávu složil, vložil ji do krabičky z kůry a dal ji do svého baťůžku. „Tak Michale,“ povídá Vítek, „dneska se dobře vyspi a jestli zítra bude dobré počasí, zkusíš zajít do hájovny.“ Večer dostal Michal dobrou večeři „za dva“, aby byl druhý den silný a po večerním popovídání šli kamarádi brzo spát, aby byl i dobře odpočatý.
Ráno vzal Vítek sekyrku, vyšplhal se po kmeni smrku a zaťukal několikrát silně na kmen stromu. Ve větvích, obalených sněhem, jiskřilo ranní slunce a zdálo se, že bude hezký den. Najednou to mezi stromy zašumělo a kde se vzala, tu se vzala, už tu seděla, na větvi nad jeskyňkou, straka Milena. Byla ještě rozespalá, ale jak slyšela smluvený signál, nemeškala a hned letěla za kamarády, věděla, že jí určitě zbytečně nevolají.
„Copak potřebujete, Vítku?“ zavolala straka.
Vítek jí vysvětlil, že už jim dochází zásoby a že by potřebovali, jestli by Milena neletěla s Michalem, aby v té sněhové nadílce nezabloudil.
„I to víte že ano, dneska bude pěkný den a já jsem si stejně chtěla trochu protáhnout křídla.“
Když se tak domlouvali, zaslechla je také veverka Andula, která byla zrovna na obhlídce a chtěla se u nich zastavit a pozeptat se jich zdali něco nepotřebují.
„Já vám donesu ze svých zásob, ale také se mi tenčí, letošní zima je hodně dlouhá,“ povídá Andula.
„To by nám sice trochu pomohlo, ale i tak bychom asi nevydrželi,“ povídá Vítek.
„Tak já půjdu aspoň k pasece s vámi, mně to po větvích jde lépe a když by bylo potřeba můžu Michalovi pomoct,“ rozhodla se Andula.
Vtom už z jeskyňky vylezl zajíček Michal, na zádech měl baťůžek a v něm dobře uložený dopis, aby jej náhodou neztratil, nebo nerozmočil. Kolem krku měl ještě uvázánou krásnou červenou šálu, kterou mu půjčil jezevec, aby mu bylo teplo a taky aby jej dobře straka i veverka ve sněhu viděly. A tak se zajíček s Vítkem a Šmejdou rozloučil, ti mu popřáli „šťastnou cestu“ a zajíček s veverkou a se strakou vyrazili k hájovně. Straka vždycky letěla kousek napřed a pak na veverku a zajíčka volala „tady, tady“ a veverka držela směr na větvích a zajíček se snažil proskakovat sněhovou peřinou.
Ze začátku mu to šlo, ale jak cesty ubývalo, ubývalo mu i sil. Když vyšli na paseku, která se táhla až k hájovně a na které byla sněhová vrstva tak vysoká, že v ní zajíček úplně zapadl a koukaly mu z ní jenom jeho dlouhé uši, neměl už chudáček Michal sílu. Veverka Andula se se zajíčkem a strakou domluvila, že tu na ně ve větvích počká, přes paseku si ona v tom sněhu vůbec netroufala.
„Nevím, nevím,“ povídal zajíček strace Mileně, která nad ním poletovala, „jestli dojdu.“
„Musíš dojít, vzpomeň si na kamarády, jak asi mají o tebe strach a jak tvou pomoc potřebují, tady nemůžeš zůstat, zmrzl bys,“ varovala ho straka.
Vtom ji něco napadlo. Řekla zajíčkovi, ať tedy jde pomalu, jak mu budou síly stačit, stále za sluníčkem, které bylo před nimi a které už teď větve stromu nastínily.
„Ale hlavně se na dlouho nezastavuj a pořád se pohybuj, nebo zmrzneš!“ ještě jednou ho varovala a odletěla.
Zajíček tedy šlapal a šlapal, sněhu až pod bradu, už ho nohy bolely a síly docházely. Už si myslel, že mu straka uletěla, když tu, najednou, před sebou uslyšel štěkot psa. Milenu totiž napadlo, že zaletí pro Sýkorovic psa Broka, aby šel zajíčkovi naproti.
Přilétla k hájovně, kde Broček zrovna obcházel dům a kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Milena nalétla k Bročkovi a volala na něj: „Pojď, pojď.“ Ten sice nevěděl, co straka chce, ale protože byl trochu zvědavý a trochu unuďený, protože v zimě nebylo okolo hájovny moc práce, běžel za ní.
A tak, i když se musel prodírat vysokým sněhem, běžel zvědavě za strakou. Za chvíli už něco zavětřil ve vzduchu a když běžel ještě chvíli, objevil znaveného zajíčka Michala. Ten už z posledních sil pletl nohama, a tak když Bročka uviděl, zaradoval se.
„Tak proto tedy straka uletěla, aby mu zavolala pomoc,“ uvědomil si zajíček, „chytrá holka.“
„Nazdar Broku,“ povídá zajíc, „to bys nevěřil, jak jsem rád, že tě vidím.“
„No nazdar, ty teda vypadáš,“ zhrozil se Brok, když vysíleného zajíčka uviděl.
„Co tu prosím tě děláš v té zimě a sněhu?“
A tak mu zajíček pověděl co všechno se v lese přihodilo, při tom povídání si trošku odpočinul a když mu sil přibylo, vydali se s Brokem k hájovně. Straka spokojená, jak to všechno zařídila, řekla Michalovi, ať vyřídí vzkaz a že na něj počká u seníku. Pak si zalétla na seník, svítilo tam pěkně sluníčko a udělala si pohodlí a odpočívala na zpáteční cestu.
„Bročku,“ povídá zajíc, „potřeboval bych, jestli bys předal Mařence dopis od Vítka, já do hájovny nemůžu, mám strach.“
„Ale prosím tě, z čeho,“ smál se Broček.
„To víš, my zajíci máme z lidí přeci jenom strach, nejsou všichni stejní a hodní.“
„I to máš pravdu,“ potvrdil jeho názor pes, „ale hajného a jeho rodiny se bát nemusíš, to jsou všechno hodní lidé, nikdy by ti neublížili.“
„Ale abys měl klid, dej mi dopis pro Mařenku a běž si také na seník odpočinout, přijdu pak za tebou.“
Mařenka si zrovna hrála s panenkami, když k ní Broček přiběhl a strkal jí nějaký papírek do rukou.
„I copak ty to máš,“ divila se Mařenka a zvědavě si prohlížela papírek.
Když si jej přečetla, nejdřív nevěděla od koho by mohl být, on se totiž Vítek zapomněl podepsat.
To víte, byl to vlastně jeho první dopis v životě a tak jej nenapadlo, že se dopis musí podepsat, aby ten, komu je dopis určen, věděl, kdo mu jej píše.
Ale protože Mařenka byla chytré děvče, ještě jednou si papírek prohlédla, čichla si k němu a když ucítila vůni smůly, hned ji napadlo, že jediný, kdo jí může psát z lesa, je skřítek Vítek.
„Kdepak jsi to vzal?“ zeptala se Mařenka Bročka a ten ji zavedl k seníku, kde spokojeně odpočíval zajíček a sbíral síly na zpáteční cestu.
„I ty hrdino,“ povídá Mařenka, „ty jsi se v tom sněhu vydal z lesa k nám? A nebál ses že zabloudíš?“
„Nebál,“ povídá zajíček, „ona mi ukazovala cestu straka Milena.“
To už si Mařenka všimla i straky, která na ně shora ze seníku pokukovala.
„Tak vy jste to zvládli společnými silami, to jste tedy šikovní,“ pochválila je Mařenka.
„Já vám teď, Michale, donesu trochu jídla na posilněnou, domluvím se s maminkou, nachystám pro vás zásoby a půjdu s vámi a zanesu vám je k lesu.“
A tak donesla Michalovi mrkvičku a trochu zelí, co zrovna maminka chystala k obědu, vodu na pití a strace trochu zrní a kousek loje, co dávala každé ráno ptáčkům do krmítka a oni se s chutí pustili do jídla. To jim panečku po té cestě vyhládlo. Když řekla Mařenka mamince, že dostala dopis od Vítka a že mají Vítek a zvířátka v lese hlad, maminka jí moc s tím dopisem nevěřila. Ale protože věděla, že zvířátkům v lese musí, v té letošní dlouhé zimě, opravdu jídlo chybět, neváhala ani chvíli a ještě Mařence pomohla do jejího baťůžku zásoby nachystat.
A tak tam daly mrkvičku, hlávku zelí, několik brambor, do pytlíčku zrní a jako pochoutku bochník chleba a několik krásných jablíček.
„Ještě tam potom vezmi na seníku velkou otep sena,“ povídá maminka.
Mařenka mamince poděkovala, dobře se oblékla a obula si válenky do sněhu, aby jí nebylo zima a mohla jít i vysokým sněhem.
„Nechoď daleko, dávej na sebe pozor a brzo se vrať,“ rozloučila se s ní maminka.
Mařenka vzala baťůžek, byl docela těžký, dala si jej na záda a došla k seníku pro zajíčka a straku. Ještě sbalila velkou otep krásně voňavého sena a společně s Michalem a Bročkem se vydali na cestu. Teď už se panečku Michalovi běželo, Mařenka s Bročkem prošlapávali cestu a on za nimi vesele hopkal po ušlapané pěšince. Že by zabloudili, to se bát nemuseli, protože šli po zajíčkově stopě a ta vedla přímo k lesu.
A Mařenka se tady dobře vyznala i v zimě, chodívala totiž někdy s tatínkem na obchůzku do okolí hájovny. A tak jim cesta pěkně ubíhala, za chvíli byli až u lesa. Tam už je vesele uvítala veverka Andula, která tu čekala a než přišli, měla velký strach o zajíčka, jestli projde tím sněhem k hájovně.
„Když už jsme tu, zajdu se podívat, jakpak bydlíte, stejně byste, Michale, ty zásoby sami neunesli,“ rozhodla se Mařenka a zajíček s veverkou a strakou ji vedli, až k jeskyňce. To se jim to šlo vesele, věděli, že už je po starostech. Když docházeli, rozpustile už volali: „Hola, hola návštěva jde.“
Vítek s jezevcem zrovna vzpomínali, jestli zajíček v pořádku došel k hájovně a jak se mu asi daří, když uslyšeli z venku jejich pokřik. To bylo radosti ze shledání, z návštěvy Mařenky a ze zásob, které jim donesla. Mařenka jim pomohla okolo jeskyňky odhrnout více sněhu, prošlapala jim i trochu širší cestičku ke studánce a tůňce u potůčku a pak si chvíli povídali. Mařenka jim slíbila, že jim, pokud se zima ještě protáhne, zase nějaké zásoby donese a takže už nemusí mít strach, že by měli hlad.
A protože už se schylovalo k večeru, doprovodila zvířátka s Vítkem Mařenku a Bročka na kraj lesa a Mařenka se vydala na cestu zpátky do hájovny. Pěkně se jí šlo, nohy jí sice trochu zábly, ale u srdíčka jí bylo teploučko, když si vzpomněla, že zvířátkům a Vítkovi je dobře a že jim pomohla. Když přišla domů, už byla skoro tma, maminka už začínala mít strach a tak je netrpělivě vyhlížela. Ale protože s Mařenkou šel Broček, neměla ten strach moc velký, věděla, že Mařenka je šikovná a že Broček je také šikovný a že ji ohlídá.
Když Mařenka přišla domů, honem musela mamince všechno popovídat, jak to bylo v lese a jak byla zvířátka i Vítek rádi. Maminka ji poslouchala, vyprávění o Vítkovi se smála, ale když viděla, jak je Mařenka šťastná, skoro tomu uvěřila. Večer si maminka s tatínkem ještě spolu povídali, maminka mu ukazovala ten „dopis“ od Vítka pro Mařenku a kroutili hlavou nad tím, co si to jejich děvče nevymyslí. Oni si totiž mysleli, že žádný skřítek není.
To víte, dospělí často nevěří, že něco nemusí být tak, jak si oni představují.
A Mařenka, ještě než usnula, vzpomněla si na kamarády a hezky se jí usínalo, protože věděla, že i oni na ni určitě vzpomínají a jsou šťastní, spokojení a hlad jim už nehrozí.