Skřítek Bonifác a kouzelná píšťalka

V lesním domečku z mechu a smrkového roští žil malý skřítek jménem Bonifác. Byl to trochu protiva, měl rád svůj klid a i když se s ním lesní zvířátka snažila kamarádit, obvykle jejich společnost odmítal a byl ze všeho nejraději sám.

Přes den se obvykle toulal po lese, hledal maliny, ostružiny a jahody, ze kterých si v domečku vařil marmelády na zimu. Jednou, když se zrovna prodíral pichlavým ostružiním k těm nejsladším plodům, zahlédl něco neobvyklého. V mlází nedaleko od něj se něco krásně lesklo na sluníčku. To musí být nějaký poklad, pomyslel si. Vydal se blíž, aby si ho prohlédl. Byla to píšťalka. Obyčejná malá kovová píšťalka. Sotva ji však vzal do rukou, píšťalka ožila. V odlesku jejího kovového tělíčka se objevil malý usměvavý obličej. Skřítek se lekl, ale ne zas tak moc, aby píšťalku upustil na zem. Přeci jen, nebyl to první kouzelný předmět, na který kdy natrefil. Píšťalka se krásně usmála a spustila: „Krásný pane, za to že jsi mě našel, splním ti jakékoliv přání! Cokoliv si budeš přát!” Skřítek chvíli rozpačitě mlčel, dumal a dumal, uvažoval, až nakonec tiše pronesl: „Přál bych si, aby byl v našem lese úplně sám, aby tu nikdo jiný nežil”. Píšťalka zvážněla. „Jsi si jistý? Určitě by ti tví přátelé chyběli.” 

Skřítek ovšem na svém přání trval. Píšťalka si povzdechla a vydala dlouhý táhlý hvizd. Potom zmizela.

Skřítek se vydal pomalu domů i s čerstvě natrhanými ostružinami. A skutečně. Takové ticho nikdy neslyšel. Z korun stromů zmizely cvrlikající ptáci, v podrostu se neproháněla liščí mláďata, na mýtině se nepáslo stádo srnek. Všechna zvířátka zmizela. To je náramné! Konečně budu mít klid a les jen pro sebe! Skřítek Bonifác byl spokojen. Doma si udělal dobroučkou marmeládu z ostružin a brzy se vydal na kutě. Nemohl ale usnout. Byl totiž zvyklý usínat při zvuku cvrčků z nedaleké lesní paseky. To ticho začalo být nepříjemné. Když po probdělé noci vylezl z postýlky, hned se vydal do lesa hledat zvířátka. Nikde nikdo nebyl. Najednou už nebyl spokojený. Poprvé pocítil, jak moc mu jeho přátelé chybí. Až když je ztratil, došlo mu, jak moc je má rád a jak málo si jich vážil. V pláči si lehl na mechový polštářek a pln smutku po chvíli usnul.

Probudilo ho cvrlikání ptáků v koruně blízkého smrku. Chvíli si neuvědomoval, co se děje – a vzápětí prudce vyskočil. Co to? V koruně smrku švitoří ptáčci, na nedaleké mýtině vidí srnečky a támhle je divočák Ota? Skřítek se nadšeně rozeběhl ke zvířátkům. A kdesi hluboko v ostružiní se malá píšťalka jen slabě usmála. Byla ráda, že pomohla dalšímu nešťastníkovi pomoci pochopit sílu přátelství.