O víle Amálce a vodníku Kebulovi

Dlouhé zlaté vlasy, na nichž sedí krásný věneček upletený z modrých pomněnek. Kulatý obličej s červenými tvářičkami a sněhově bílé šaty. Tak přesně vypadala právě víla Amálka. Ráda se procházela po paloučku, okolo studánky, anebo po lese. Byla to přece lesní víla.

Jednoho krásného slunečného dne, když se Amálka procházela nedaleko rybníka, zaslechla usedavý pláč. „Zachraň nás,“ prosila jedna z růží, které byly zvadlé, protože neměly dostatek vody. Amálka neváhala a ihned se vydala pro vodu k rybníku. „Hned jsem zpět i s vodou,“ pravila víla Amálka a zamávala.

Když Amálka přiběhla k rybníku, někdo ji popadl za ruku a než bys řekl švec, byla ve vodě. Byl to vodník Kebule, kdo ji stáhl pod vodu. Přál si, aby mu Amálka doma pod vodou uklízela a vařila. „Já jsem ale víla lesní. Nemůžu žít pod vodou,“ vysvětlovala Amálka vodníkovi. „A navíc jsi hrozně škaredý,“ dodala. To vodníka rozčílilo, a proto se rozhodl, že Amálku pod vodou nechce. „To tě bude mrzet,“ křičel za Amálkou rozčíleně vodník.

Neváhal a z rákosí hbitě upletl klec. K čemu? Přece aby do ní zamkl vílu Amálku. Chvíli se s Amálkou honil, avšak nakonec ji do klece chytil.

Amálka byla velice smutná. Po tváři jí stékala jedna slza za druhou.

Uplynulo několik dní a Amálka stále seděla uvězněná v kleci na břehu rybníka. „Tak co? Už je pro tebe vodník Kebule krásný?“ Ptaly se každým dnem rybky, jenž posílal na výzvědy vodník. Avšak Amálka každý den odpovídala stejně.

Bylo brzy ráno. Sluníčko teprve vycházelo a kde se vzal, tu se vzal rak. „Již několik nocí poslouchám tvůj pláč a nářky, a proto jsem ti přišel pomoci,“ pravil rak a zastříhal klepety. „Cvak a cvak.“ Amálka byla venku. Avšak jakmile vodník spatřil Amálku, která utíká pro vodu, chtěl se za ní rozběhnout. Avšak než se rozkoukal, seděl v kleci sám. Rak na něj klec hodil a zamkl ho v ní.

Amálka rakovi poděkovala a nabídla mu pomoc, když to bude potřebovat. Poté se s rakem rozloučila a utíkala zachránit usychající růže, které čekaly na vodu. Amálka růže zalila a ty byly šťastné. Víla Amálka byla šťastná, že se na světě našel někdo, kdo jí pomohl.