Když se Vojtík ráno probudil, vyčistil si zuby a šel na snídani. Ale co nevidí? Maminka zametá. Nemá k tomu ale koště, jako vždycky, nýbrž zelené větve z břízy.
„Co to děláš, mami?“
„Vymetám špatnosti z domu,“ vysvětlila maminka. „To se na Květnou neděli dělá.“
„Aha. Já se těším na nadílku. A na perníčky,“ zasnil se Vojtík.
„Perníčky upečeme až zítra,“ povídala maminka. „Dnes se podle pověr nemá nic péct, aby se nezapekly květy. Nebyla by pak úroda. Navíc musíme nakoupit ještě pár věcí, než se do pečení pustíme.“
Vojtík dosnídal a požádal maminku, aby si také mohl zkusit zametat proutím. Nešlo to moc dobře.
„Mami, ale takhle tu zůstane spousta prachu. Nebyl by lepší vysavač?“
„To se dělá, Vojtíku, jenom jako. Aby se vymetly ty špatnosti. Velký úklid nás ještě čeká, neboj se,“ usmála se maminka.
„Babička včera říkala, že dnes také bude uklízet. Ale prý musí ještě s kočičkami do kostela. Doufám, že jí Mourinka neuteče, venku se docela bojí. Ale Macourek určitě půjde. Ten chodí za dědečkem po venku normálně.“
„Ale kdepak, Vojtíku, o Mourinku ani Macourka se nemusíš bát. Babička měla na mysli kočičky vykvetlé na větvičce z jívy. Ty se nosí do kostela, aby je pan farář pokropil svěcenou vodou. To je takový zvyk,“ objasnila maminka.
Vojtíkovi se viditelně ulevilo, že nikdo nebude na Mourinku ani na Macourka cákat vodu. To by Mourinka moc šťastná nebyla, vody se tuze bála. Macourek o něco méně, ale určitě by se také nechtěl moc namočit. Vojtíkovi ale nešlo do hlavy, co bude babička dělat doma s mokrou větvičkou z jívy.
„A nebude mít pak babička doma morko?“ zeptal se Vojtík po chvíli. „Když jí ty větvičky pokropí vodou.“
„To je jenom pár kapiček, neměj strach.“
„A co s těmi větvičkami pak bude babička dělat?“ vyzvídal Vojtík dál.
„Dává si je na zeď pod obrázek. A ty staré, které tam měla z minulého roku, spálí v kamnech,“ povídala maminka. „Dříve lidé věřili, že posvěcené kočičky mohou mít léčivou moc. A také, že odhání zlá kouzla. Ale dělá se to spíš jako připomínka Květné neděle. Lidé v kostelech si tak připomínají příjezd Ježíše do Jeruzaléma.“
„Koho? Kam?“
„To je příběh z jedné knížky. Jmenuje se Bible a někteří lidé těmto příběhům věří. Říká se jim křesťané. A s tímto příběhem souvisí také oslavy Velikonoc.“
„Jé, a budeš mi ho vyprávět?“ prosil Vojtík.
„Já? Nejsem zrovna dobrý vypravěč, navíc už si toho moc nepamatuji. Ale dědeček ho umí moc krásně vyprávět. Až tam půjdeš v týdnu na návštěvu, zeptej se ho na to. Moc rád ti ho poví.“
Maminka se ještě ťukla do čela.
„A zítra si ještě musíme koupit něco hezkého na sebe, aby nás beránek nepokakal.“
Vojtík se začal smát.
„To se jen tak říká,“ usmála se maminka.
Vojtík se na tyto Velikonoce těšil ještě víc než do teď. Zítra nákupy, potom perníčky, pak nadílka a ještě příběh od dědečka. To bude veliký týden.
