Bubík se Zubomilou se těšili na Velikonoce. Maminka je hned ráno poslala pro zelené větvičky, kterými teď vymetala dům.
„Nechápu, proč ti nestačí koště,“ brblal Bubík. „Akorát jsem si natrhnul kalhoty, když jsem pro ně lezl na břízu.“
„Nemusel jsi lézt nahoru, kousek dál byly větve docela nízko,“ protočila na něj oči Zubomila.
„Ale děti, klid,“ povídala mamka a dál zametala. „Je Květná neděle, začátek Velikonoc. A to se má vymetat dům zelenými ratolestmi. Větvičky vyhánějí všechny neřesti.“
„Co je neřest?“
„Špatné chování,“ vysvětlila Zubomila. „Takže bychom měli vymést i tebe, Bubíku.“
Bubík na ni vyplázl jazyk.
„Já bych si už dal perníčky. Upečeš nějaké, mami?“
„Dnes ne, Bubíku. Dnes se nemá péct. Podle pověr by se zapekly květy rostlin a nebyla by tento rok žádná úroda.“
„Jdu si najít nové kalhoty,“ poznamenal otráveně Bubík, ale Zubomila ho zadržela.
„Jen si je nech. Dneska se nic nového nosit nemá. To až na hlavní velikonoční svátky si máš koupit na sebe něco nového, aby tě beránek nepokakal.“
„Já ti ukážu, kdo koho pokaká,“ zlobil se Bubík. Zubomila se smála a utíkala, Bubík ji honil.
„A dost,“ ozvala se maminka. „Nehoňte se mi tady, když uklízím. Běžte raději naproti tatínkovi, už by se měl vracet z práce.“
Zubomila a Bubík vyběhli z domu a vydali se po cestě za Strašidrno. Taťák dnes strašil ve městě lidí u nedalekého kostela. Číhal tam na vandaly, kteří tam vyhazovali odpadky.
Děti už došly skoro ke kostelu, ale taťák nikde.
„Dneska mu to nějak trvá,“ povídala Zubomila. „Snad jsme se neminuli.“
„Se podívej támhle,“ ukazoval Bubík na cestu vedoucí ke kostelíčku. Po ní šly zástupy lidí s větvičkami nakvetlých jív, kterým se lidově říká kočičky.
„Už jdou z kostela. Byli si nechat posvětit kočičky.“
„Čekal jsem, že poběží s hrůzou v očích, když tam straší taťák. Ne že budou s sebou tahat koťata ke zpovědi,“ povídal Bubík.
„Ty toho o kostelech moc nevíš, co?“
„Měl bych? Stačí, že tam budu strašit celé prázdniny,“ zamumlal otráveně Bubík.
„Dnes si lidé připomínají v kostelech příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Dnes a ještě tuším zítra. Lidé ho vítali větvičkami, tak si je chodí v upomínku posvětit.“
„Takže tam nenosí živé kočičky?“
„Ne, to fakt ne,“ smála se Zubomila. „To jsou ty větvičky. Lidé věří, že posvěcené jsou léčivé a mají moc je ochránit. Někdy si je dávají za práh nebo si je vystaví na celý rok někde v domě, aby od nich odháněl čarodějnice.“
Konečně se na cestě objevil taťák.
„Bubu hoj, dětičky moje milované,“ pozdravil je taťák a oba krátce objal. „Šli jste mi naproti? Dneska jsem se zdržel, tak se nezlobte.“
„V pohodě, taťáku. My jsme si tu chvíli povídali. Co tě zdrželo?“ chtěla vědět Zubomila, když se vydali na cestu k domovu.
„Ále, dneska se v kostele hrály pašijové hry, příběh Ježíše jako divadlo. Bylo to strašně napínavé a já chtěl hrozně moc vědět, jak to dopadne.“
„Hádám, že to dopadlo stejně jako každý rok,“ zazubila se Zubomila.
„O čem to bylo?“ chtěl vědět Bubík.
„Byla tam hodná postava, zlá postava a pak jsem se probudil a zjistil, že už je skoro večer a že mám jít domů,“ smál se taťák.
Zubomila se plácla do čela, ale Bubík se rozchechtal.
„Neboj se, Bubíku. Když budeš dávat pozor, až budeš v týdnu v kostele strašit, tak se celý příběh o Ježíšovi postupně dozvíš.“
„Co je mi po něm? Já se těšil na Velikonoce.“
„Právě to je ten hlavní důvod, proč se slaví Velikonoce. Kromě vítání jara, teda,“ povídala Zubomila. „Už jsme doma. Třeba ti to vysvětlím o prázdninách, když budeš chtít.“
„Já se jdu najíst a spát, ať mám zítra dost síly. Víš, že máme za úkol někoho vystrašit a zapsat to do strašisešitu.“
To Zubomila moc dobře věděla.
„Vsaď se, že budu mít úkol hotový dřív než ty,“ šklebil se Bubík.
Zubomila se ale vsázet nechtěla. Tam, co měla strašit ona, bude o lidi nouze. Ale třeba bude mít zítra štěstí. A když rychle odstraší, bude moct pomáhat doma s přípravami na Velikonoce.
