Přišlo pondělí. A to se vstává brzy. Ve Strašidrně totiž jako první chodí na koledu strejda Vodnický. A kdo se dlouho vyvaluje v posteli, toho v ní polije studenou vodou. Proto jsou všichni už od prvního ptačího cvrlikání vzhůru.
„Půjdeš také koledovat?“ ptala se maminka Bubíka.
„Jo, ale až za chvíli, ještě musím k lesu. Mám tam schovanou pomlázku,“ povídal Bubík.
„Abys to stihnul všechno včas obejít,“ strachovala se maminka.
„Neboj se, to stihnu. Jsem přece super strašidlo, Bubík rychlík.“
Když vyšel Bubík ven, Zubomila už čekala na zahradě. Sbírala do košíku barevné vajíčko z trávy.
„Je tu cesta z vajíček a slámy. A já asi tuším, kam nás zavede,“ vysvětlila Zubomila Bubíkovi.
„To je přece jasné, k nadílce.“
A tak strašidla šla, sbírala do košíčků vajíčko po vajíčku a postupně došla až na louku k lesu. Tam na ně čekala sladká nadílka. A zajíček se slepičkou. Slepička, sotva je uviděla, zakdákala a snesla jim čokoládové vejce.
„Mockrát děkujeme za nadílku,“ poděkovala Zubomila.
Bubík vytáhl jedno vajíčko ze své nadílky. Bylo to jeho kukaččí vajíčko! Otráveně se zatvářil, pak se ale rozesmál.
„Já děkuji vám, že jste mi pomohli uzdravit slepičku. Tak za rok na shledanou a užijte si dnešní den,“ popřál jim zajíček a společně se slepičkou zmizel v lese.
Bubík si vyzvedl pomlázku a vyrazil domů za sestrou, aby si i on schoval nadílku domů. Bubíka čekala ještě koleda. A stejně jako všechna strašidla ze Strašidrna ho čekaly i jeho oblíbené velikonoční hry.
Zubomila s holčičkami a některými chlapci, kteří už měli po koledě, zůstali na zahradě. Hráli tam vajíčkovou ťukanou. Zrovna byla na řadě zase Zubomila a její soupeřkou byla malá Adélka Vílová. Obě dívky vzaly do ruky vajíčko a postavily se proti sobě.
„Tři, dva, jedna,“ odpočítal Michal Vodnický. „Ťuk!“
A při slově „ťuk“ dívky ťukly vejci o sebe. Ne nijak silně, ale ani slabě. A hned každá koukala, jestli se její vajíčko nerozbilo.
„Moje je celé,“ radovala se Adélka. „Pokračuju do dalšího kola!“
„Moje naprasklo. Vypadávám,“ zhodnotila to Zubomila.
V dalším kole se děti prostřídaly, až jim zbyl vítěz. Malá Adélka. Její vejce všechny ťukance vydrželo.
„Kde je ten Bubík?“ starala se Zubomila a rozhlížela se, jestli ho neuvidí na příjezdové cestě, jak se vrací z koledy. „Prošvihne hod vejcem. Ten měl nejradši.“
Ale Bubík nikde. Hod vejce začal bez něj. Hra spočívala v tom, že každý soutěžící hodí vejce do trávy. Kdo dohodí nejdál, vyhrává. Někdy tuhle hru hrávali na kopci, akorát že se vajíčka kutálela z kopce a soutěžilo se, čí vajíčko se dokutálí nejdál.
Strašidla se seřadila do řady a začala házet.
„Dohodil jsem nejdál, ale asi to křuplo,“ povídal strýc Vodnický, tatínek Michala.
„To chce správný postoj a kmit paže,“ prohlásil taťák Zubatý, postavil se s jednou nohou vpřed, pak zatočil a zakmital paží s vejcem, zatočil se na místě a obloukem hodil. Vejce prosvištělo vzduchem, nabralo rychlost a trefilo strom. Rozprsklo se na maděru o kmen vysoké třešně. Strašidla se smála, i taťák se rozesmál.
„Hele, Bubík, a asi zmoknul,“ ukazoval Michal Vodnický k domu.
„Vždyť dneska neprší,“ divil se taťák. „Copak se ti přihodilo, Bubíku?“
„Nějak jsem to nestihnul. K babce Pizizubce jsem přišel pět minut po dvanácté. Jenom pět minut! A ona mě zlila z konve jako zvadlej tulipán.“
„Tak se dojdi převléknout, ještě bude vajíčková házená.“
A tak Velikonoční pondělí bylo plné veselí a oslav jara. Strašidla hrála vajíčkové hry a pak vejce, která neskončila na padrť jako to taťákovo, snědla. Správně podle tradice je jedla rukama a ukusovala z nich, protože se do nich nemá píchat vidličkou. Vajíčka totiž znamenají život. A do toho se přece vidličkou ani ničím jiným nepíchá. Života si nejen strašidla, ale i lidé, musí vážit. Proto ho na jaře vítají a oslavují v podobě mláďat, kytiček, sluníčka a vajíček.
Úkol: Zahrajte si s vykoledovanými vajíčky také některou z vajíčkových her. Můžete vymyslet i svou vlastní hru.
Dnes si vybarvěte poslední vajíčko. Udělejte ho čokoládové! Mňam.
Zubaté Velikonoce – Velikonoční pondělí na YouTube
