Přišel nový den. Bubík se Zubomilou přinesli slepičce naklíčené obilí. Rozbili vajíčka, ze kterých rostlo jako vlasy, aby si slepička mohla sezobat i skořápky. Stáli i se zajíčkem před kurníkem a koukali se, jak si slepička pochutnává.
„Jak to dopadlo se strašením?“ ptal se zajíček.
„No, to bylo něco,“ povídala Zubomila a začala jim vyprávět své strašící dobrodružství. „Akorát jsem došla na své místo, když skrz les mimo cestu projížděl nějaký pán na kole. A hned mě napadlo, že tohle se přece nedělá. Mimo cesty se po lese na kole jezdit nesmí, vždyť tak ničí les. Proto jsem si řekla, že bude nutné ho pořádně postrašit. Vzpomněla jsem si, jak jsme se učili vyčarovat ve škole mlhu. Hned jsem si jeden hustý oblak přičarovala, že ten cyklista neviděl na cestu. Nestihl zpomalit, kolo se mu zabořilo do díry a on si i s kolem kecnul na zadek. A pak jsem z té mlhy vyskočila já, zakřičela na něj, že má mazat na cestu a neničit les. On se leknul tak, že tam kolo nechal a utekl. Trouba.“
„Že jsi nepřijela domů na kole?“ chechtal se Bubík.
„Dneska ráno se pro něj ten pán vrátil. Rozhlížel se v obavách, že mě tam zase potká, div si neukroutil krk. Myslím, že bude jezdit už opravdu jen tam, kde to je dovolené,“ povídala Zubomila.
„To je hezké. Vy jste hodná strašidla, že takhle pomáháte vychovávat lidi,“ chválil je zajíček. „A co bylo v kostele?“
Bubík protočil oči.
„Nuda, nuda, šeď, teda vlastně ne šeď, ale bílá. Pan farář měl bílý hacafrak.“
„Myslíš roucho,“ opravila ho Zubomila.
„Kdo ví. Dneska pokračuje smutek. Ježíš jim oživne až v noci ze soboty na neděli, aby měli co slavit. Tak doufám, že tam bude zítra konečně nějaká párty.“
„Na to bych nespoléhala,“ zavrtěla Zubomila hlavou. „Co sis připravil dneska pro nás ty, zajíčku?“
„Mám tu vařená vajíčka na koledu. Musím je všechny obarvit.“
„Páni, těch je,“ povídal Bubík, když uviděl velké koše s vejci.
„A to je jenom pro Strašidrno a okolí.“
„Neboj se, my ti pomůžeme,“ povídal Bubík a už chystal hrníčky.
Zubomila připravila vodu a barvy do hrníčků, přinesla lžíce a mohlo začít barvení.
„Dříve se vajíčka barvila tak, že se vařila spolu se slupkami z cibule nebo s červeným zelím. Dřív takovéhle barvy neměli, ale lidé je uměli získat z přírody,“ povídal zajíček.
Strašidla se zajíčkem barvila vejce. Některá vajíčka dala Zubomila do dvou hrnečků. Nejčastěji do červené a žluté, protože se jí líbilo, jakou hezkou oranžovou to udělá. Zajíček zase dělal fialová vajíčka v červené a modré. Šlo jim to pěkně od ruky, takže už zbývalo poslední vejce.
„Já ho udělám všebarevné, duhové,“ prohlásil Bubík a cpal ho z hrnečku do hrnečku.
„Ty jsi trdlo, Bubíku. Když smícháš všechny barvy, vyjde ti divná hnědá,“ povídala Zubomila, ale Bubíka od jeho pokusů neodradila.
Výsledné vejce bylo opravdu do hněda. Prosvítaly z něj jen některé barvy, jak se vejce nestejnoměrně obarvilo.
„To vypadá jako kukaččí vejce,“ smál se zajíček.
„Tak ať. Jsem zvědavý, kdo ho dostane do nadílky,“ řekl Bubík se škodolibým úsměvem od ucha k uchu.
Strašidla pomohla zajíčkovi uklidit a musela se vydat na cestu domů. Maminka chtěla doma také barvit vajíčka na koledu, museli jít pomoct ještě jí. Sice byl na vajíčka ještě čas, ale zítra chtěla maminka péct perníčky, beránka a mazanec, aby bylo na pondělí co k snídani.
Úkol: Pomozte rodičům při barvení vajíček nebo pečení perníčků.
Za odměnu si smíte vybarvit další vajíčko. Ale ouvej! Vlastně ho barvit nemusíte. Dnešní vajíčko zůstane totiž bílé.
Zubaté Velikonoce – Bílá sobota na YouTube
