Bubík se Zubomilou se sešli se zajíčkem u kurníku v lese.
„Dnes půjdeme hledat poklady,“ povídal zajíček. „Na Velký pátek se říká, že se otevírají hory a vydávají svůj poklad. Třeba najdeme něco, co potěší naši slepičku.“
„Dobře, tak nás veď,“ souhlasila Zubomila.
Bubík si po cestě začal stěžovat.
„Dneska to byla v kostele nuda. A ještě k tomu tam bylo strašný ticho. Ani nehráli.“
„A víš aspoň proč?“ zeptala se Zubomila tónem, o kterém Bubík hned uhodl, že ona to ví.
„Jó, asi to souvisí s tím, že dneska nikdo nic nedělá. Děda Pizizub se ani nehrabe v zahrádce. A lidi z kostela si povídali, že dneska je půst a nejí se maso.“
„No, to souvisí,“ povídala Zubomila. „Ale proč, to pořád nevíš, co?“
„Hádám, že když jsi včera skončila tím, že Ježíše chytili, tak ho asi zavřeli do hladomorny, když lidi nejedí.“
„Kdepak, Bubíku, žádná hladomorna. Ukřižovali ho. Proto je Velký pátek nazýván někdy jako žalostný pátek. Ježíš umřel, pak ho sundali z kříže a udělali mu hrobeček. Na ten navalili obrovský kámen. Takže dneska je smutný den, kdy se nepeče, neuklízí, nemá se hýbat se zemí a v kostele se nehraje.“
„To je hrozně smutné,“ povídal zajíček.
„Neboj, ono to jakože dobře dopadne. On ten Ježíš zítra oživne.“
„Ale stejně je to smutné,“ stál si zajíček za svým. „Oslavy jara mají být radostné. Pojďte támhle do skal, tam by mohlo něco být.“
Strašidla následovala zajíčka. Cestička mezi vysokými skalami je zavedla až ke skalnatému převisu. Pod ním se tetelily drobné kulaté kamínky.
„Jé, to jsou pěkné oblázky,“ povídala Zubomila.
„Tenhle vypadá jako vejce,“ křikl Bubík a hned kámen zvedl a potěžkával.
„Pořádný vejce,“ dodal.
„Když se namaluje, bude z něj pěkná kraslice,“ napadlo zajíčka.
„Tak si pár kamínků vezmeme a namalujeme na ně něco velikonočního a něco jarního.“
„Výtečný nápad, Zubomilo,“ pochválil ji zajíček.
Každý si vzal několik kamínků. Strašidla se zajíčkem se vydala na zpáteční cestu.
„Šutry, to není zrovna poklad,“ prohlásil Bubík.
„Čekal jsi něco kouzelného?“ usmála se Zubomila. „Kolikrát jsem ti už říkala, že obyčejné věci v sobě mají ta největší kouzla, hm?“
„Opakuješ mi to pořád, ale pochybuju, že tím kamením něco vykouzlím.“
Před kurníkem si strašidla se zajíčkem sedla a malovala kamínky. Bubík vyšperkoval pomocí fixů svou kamennou kraslici, Zubomila kreslila na kamínky pomlázky, vajíčka a kuřátka a zajíček maloval jarní kytičky.
Když měli kamínky namalované, rozmístili je ke vchodu do kurníku.
Sotva kamínky měly svá místa, z kurníku vyšla nejistým krokem slepička. Podívala se na malované kamínky, které jí tam poskládali, a vesele zakdákala. Snesla jim červené vajíčko.
„Červené jako život,“ zaradoval se zajíček.
„Nebo jako utrpení či oheň, jak doplnili lidé později, aby jim to ladilo s příběhem o Ježíšovi,“ dodal Bubík, který měl radost, že konečně také něco věděl.
„Velikoslepici už je líp, když si vyšla na kratičkou procházku,“ pochvaloval si zajíček.
„Vypadá to, že se nám naše práce daří,“ dodala Zubomila.
„Zato ty jsi ještě nikoho nevystrašila. A já už to mám zapsané i v sešitě, heč,“ povídal Bubík.
„Počítá se, že jsem včera bafla na taťáka?“
„Kdepak, ségra, strašit máš lidi, a ne jiná strašidla,“ smál se Bubík. To bylo snad poprvé, co splnil úkol dřív než Zubomila.
„Cestou domů někoho postraším. Bafnu na něj tak, až mu spadnou kalhoty.“
„Tak to mi zítra musíš vyprávět,“ smál se zajíček.
Zajíčka nechali v lese, aby se mohl připravovat na nadílku. Bubík šel rovnou domů a Zubomila šla k cestě, kde tento týden strašila. A měla štěstí. Právě se totiž lesem mimo cestu řítil pán na kole. Jak to s ním dopadlo? To vám Zubomila řekne zítra.
Úkol: Namalujte si velikonoční kamínek. Můžete si ho někde vystavit na památku nebo ho někomu darovat.
Za odměnu si dnes vybarvěte další vajíčko červeně.
Zubaté Velikonoce – Velký pátek na YouTube
