Bubík dnes nezaspal a vyrazil strašit do kostela. Nechtělo se mu, ale chtěl dnes dělat toho chytrého on. Zubomila nemusí být pořád ta, která ví všechno.
Po obědě se sešli se Zubomilou a zajíčkem u lesa. Vypravili se na větvičky.
„Tamhle roste jíva, podívej,“ ukazovala Zubomila. „A už na ní začínají kvést kočičky.“
„Já si nesu proutí z vrby. To by mi mělo ve vodě udělat zelené lístečky, když je ten Zelený čtvrtek,“ povídal moudře Bubík. „Dokonce i pan farář měl zelený ohoz. A říkal, že se dneska nezvoní. Zvony odletěly na dovolenou.“
„Neletěly na dovolenou, ty truhlíku, ale do Říma pro požehnání od papeže,“ opravila ho Zubomila a ustřihla si pár větviček z jívy.
„Ty jsi zas chytrá. Aspoň něco si pamatuju.“
„On to není ani moc zelený čtvrtek, ale spíš plačtivý čtvrtek. Včera jsem ti říkala o Jidášovi, že zradil Ježíše. Tak dnes po poslední večeři přivedl vojáky, aby ho zatkli.“
„A proč to vlastně dělal? Já měl za to, že ho jeho učedníci měli rádi,“ divil se Bubík.
„Včera jsem ti říkala i to. Za peníze. On ho sice měl rád, ale myslel si, že se Ježíš stane králem. Ježíš ale nechtěl být králem, nechtěl ani bohatství. To Jidáš nepochopil, naštvalo ho to, a tak ho zradil. Však si to potom vyčítal a špatné svědomí ho připravilo o život.“
„To je strašně smutné,“ povídal zajíček. „Přitom na Zelený čtvrtek se vítalo jaro tak, že se jedlo něco zeleného.“
„Jako barevné papíry?“ ptal se Bubík.
„Ne, zelené jídlo. Třeba salát, klíčky, pažitka, kopřivy, prostě něco, abys byl celý rok zdravý. Lidé se také chodili umývat do potoka studenou vodou, aby se očistili a utužili své zdraví.“
„Voda je moc studená, ale třeba tohle by se sníst dalo,“ povídal Bubík a utrhnul kopřivu. Hned ji ale zahodil a foukal si prst.
„Mrcho jedna pálivá,“ vyčítal kopřivě.
„Kopřiva se dává do nádivek nebo se z ní dělá čaj. Tu nemůžeš sníst syrovou,“ smála se Zubomila, až se za břicho popadala.
„Škubej radši větvičky a nesměj se mi,“ vrčel Bubík.
„Kdepak, další jívu už brát nebudu. To stačí. Navíc je tady potřeba pro včely. Na jaře je to jejich úplně první potrava. Kdybychom jim to všechno vzali, co by pak jedly?“
Bubík se Zubomilou a zajíčkem došli zpět ke kurníku. Vyzdobili ho zelenými větvičkami ze smrku, kočičky z jívy dali do sklenice s vodou a k nim přidali vrbové proutí. Zajíček z vrbového proutí a slámy vyrobil ještě velký ovál, který dal slepičce kolem hnízda, aby si mohla udělat pohodlí.
„A když zvony nezvoní, víš, co je potřeba?“ zazubil se Bubík.
„Dělat kravál,“ odtušila Zubomila. „To se ale dělávalo taky už dřív. Z radosti lidé dělají různé hlouposti.“
Bubík vytáhl řehtačku a zařehtal tak, až všem zalehly uši. Slepička se polekala, nadskočila a kvokla.
„Strašíš Velikoslepici, upaluj s tím pryč,“ vynadala mu Zubomila.
„Kdepak, ona má určitě radost, že tak staré tradice stále přežívají mezi lidmi. Snesla nám zelené vajíčko,“ radoval se zajíček.
„Ještě je ale taková smutná a unavená,“ povídala Zubomila, když se koukala na slepičku.
„Do nadílky máme ještě pár dní. Snad se nám ji povede úplně uzdravit. Nic není hned,“ uklidňoval je zajíček.
Strašidla se s ním rozloučila a vrátila se domů. Musí ještě pomáhat mamce a taťákovi s přípravami na Velikonoce.
Úkol: Doneste si domů větvičku (vrbu jívu – pokud už nevykvetla, břízu) a dejte ji do vody, jestli se vám za pár dní zazelená.
Za odměnu si můžete vybarvit další vejce zelenou barvou.
