Sluníčko svítilo, byl krásný jarní den. Včera pršelo a dneska sluníčko vypíjelo louže z cest. Po jedné z těchto cest šla kočičí rodinka na procházku.
„Milé děti, držte se pěkně za sebou,“ povídala máma kočka. „Já půjdu první a tatínek poslední, abyste se nám neztratily.“
Maminka kočka vyšla z brány po cestě jako první, za ní se batolila tři malá koťata a za nimi šel…
„Mamí,“ vypísklo jedno z koťátek. „Táta tu ale není.“
„Asi se zdržel doma, Helenko,“ oslovila maminka největší černé kotě, „doběhni domů a zavolej na něj.“
Helenka se po krátkých nožkách dostala k domu, nakoukla do dvířek a volala: „Táto, kde jsi?“
Ozvalo se chrápání z kočičího pelíšku. Helenka docupitala za zvukem. No jistě. Tatínek kocour zůstal v pelechu a zase v něm usnul. Ale Helenka věděla, jak na to. Skočila k němu do pelíšku a začala po něm šlapat tlapkami.
„Co se děje? Asi jsem na chvilku usnul,“ mručel rozespalý táta kocour.
„Chichichi, vstávej, ty spáči. Jdeme na procházku,“ smála se Helenka a tahala kocoura z pelíšku.
Konečně byli všichni venku. Máma kočka vyrazila po cestě první, za ní šla tři koťátka a za nimi šel…
„Mamí,“ vypísklo jedno z koťátek. „Táta tu zase není! Táta se ztratil!“
„Kdepak může být?“ rozhlížela se maminka kočka.
„Já ho vidím,“ volalo bílé koťátko. „Povídá si támhle u plotu s tetou husou.“
„Doběhni pro něj, prosím tě, Míšo,“ řekla maminka a čekala s ostatními koťaty, až Míša doběhne za tátou.
Míša byl za chvilku u plotu, ale do cesty se mu postavila louže. Tu přeskočím, řekl si. Rozběhl se, odrazil, chvíli letěl vzduchem a potom ŠPLOUCH! Míša přistál rovnou doprostřed louže. Cáknul tak silně, že polil vodou i tetu husu, která stála u plotu. Míšův bílý kožíšek byl rázem hnědý.
„Bé, já už nejsem čistě bílý,“ plakal Míša.
Táta kocour byl u něho jedním skokem a vytáhnul ho z louže.
„Ty jsi kotrba, Míšo. Není ti zima?“
Míša se oklepal, až bahno a voda z jeho chlupů létaly kolem.
„Ne, naštěstí mě to nepromočilo. Půjdeme dál na procházku?“ žadonil Míša, protože se bál, aby kvůli jeho nechtěnému koupání v louži nešli domů.
„Půjdeme dál do vsi.“
A tak kočičky pokračovaly v cestě. První šla máma kočka, za ní černá Helenka, za ní kdysi bílý Míša, za ním nejmenší černé kotě a za ním…
„Mamí,“ vypísklo poslední z koťátek. „Táta tu zase není! Táta se ztratil.“
„Kdepak zase vězí?“ divila se máma kočka a mohla si hlavu ukroutit, aby ho někde zahlédla.
Ale táta kocour nikde.
„Mamí, mamí, já ho vidím,“ hlásilo nejmenší černé koťátko a ukazovalo nahoru do koruny vysokého stromu.
„Co tam, u všech kočičích chlupů, dělá?“ divila se maminka.
„Já pro něj dojdu,“ nabízelo se ochotně koťátko.
„Ale to nejde, Evelínko, jsi ještě moc malá a neumíš vylézt na tak vysoký strom.“
„Tatí, co tam děláš?“ volala Evelínka pod stromem.
„Viděl jsem motýlka a chtěl jsem ho chytit, ale teď ho nikde nevidím.“
„Jé, ten už je tady, sedí na kytičce,“ povídala Evelínka.
Vzápětí táta kocour seskočil ze stromu a hnal se za motýlem. Ale motýl na kocoura nečekal. Zatřepotal křidélky a už byl pryč.
„Myslím, že už jsme se prošli dost. Půjdeme domů,“ řekla maminka kočka. No, a šlo se.
První šla máma kočka, druhá šla černá Helenka, třetí šel bílý Míša, čtvrtá šla černá Evelínka a za ní…
„Mamí,“ volala všechna tři koťata, když už stála téměř u dveří domova. „Táta tu zase není. Táta se ztratil!“
„Ale kdepak, děti,“ povídala maminka kočka a otevřela dveře.
Už na chodbě bylo slyšet oddechování. A když koťátka trochu popoběhla, našla tatínka v pelíšku, jak už vyspává.
„Tatí, co tu děláš?“ ptala se koťata.
„Byl jsem z té procházky tak unavený, že jsem vás předběhl, abych byl první v pelíšku,“ přiznal kocour, nechal k sobě naskákat koťata a mámu kočku a pak už se všichni stulili na jednu hromadu a sladce usnuli. To byla ale procházka!
