O kočičce Poledničce

Naše Micka – kočka milá, tři koťátka z jara měla. To první byla kočička. Protože se narodila večer, dostala jméno Večerka. Druhé kotě přišlo na svět k ránu, když sluníčko otevíralo ke dni bránu. Kocourek to byl a dostal jméno Emil. Poslední kočička se narodila, když právě dvanáctá hodina na věži bila. Poledne na věži právě zvoní, tudíž jméno Polednička kočičce zvolili.

Koťátka rostla jako z vody a užívala si u mámy Micky pohody. Vždy, když na věži poledne odbilo, každé z koťátek plnou misku mlíčka od babičky vypilo. Jednoho dne se Polednička do polí vydala, aby kus světa také poznala.

Šla přes pole, louky, lesy či zahrádky a náhle nevěděla, kudy vede cesta domů zpátky. Večer už se stmívalo a kočičce Poledničce se po mámě Micce stýskalo. Celičkou noc proplakala a hned zrána zajíčka se ptala: „Milý zajíčku, kde najdu svou mámu matičku?“ Ten jen hlavou kroutil, však Poledničce neporadil. Smutná, přesmutná kočička byla. „Kdybych tu alespoň brášku Emila měla,“ říkala. Včelka kolem letěla, ale kde bydlí máma Micka také nevěděla.

Když teta liška koťátko uviděla, ihned se zeptala: „Co tu hledáš? Také mi pověz, odkud jsi a jak se vlastně jmenuješ?“ Koťátko se zamyslelo, kde bydlí, ale nevědělo. „Polednička se jmenuji“, odvětilo. U nás doma v poledne zvony zvoní, vzpomněla si. Ale tady to místo v lese, můj domov není. V lese zvony nezvoní, to přece každá liška ví. Liška se usměje a koťátku praví, musíš jít cestou dolů do dědiny, kam teče potok dravý.

Kotě běží dolů do dědiny a zdáli slyší, jak poledne zvoní na věži hodiny. Z dáli ji vyhlíží máma Micka, jak cestou od lesa k ní běží její kotě Polednička. Od té doby už se Polednička bojí sama někam dál vyrazit a nechodí na procházku daleko z vesnice. Nyní chodí už jen tam, kam je slyšet z věže v poledne bít hodiny.