Byl jednou jeden les a u něj v obrovské hromadě listí žila ježčí rodinka. Malý ježeček jim ale dělal starosti. Ježkové totiž chodí ven hlavně v noci, za tmy, a tenhle malý ježeček chodil hlavně pozdě odpoledne, dokud nebyla tma. A víte proč? Protože se bál tmy. Jednou ale úplně zapomněl na čas a vydal se na dlouhou procházku.
Slunce pomalu zapadalo, když si malý ježek vzpomněl, že se zatoulal až na druhý konec lesa. Vždyť to domů nestihne za světla, polekal se. Jak nejrychleji uměl, rozběhl se zpátky. Ale ježci nejsou žádní rychlíci. Sluníčko stihlo zapadnout za obzor a ježek byl stále daleko od domova.
Ježeček si pomalu dupal listím, na cestu už pomalu neviděl.
„Pomóc, já se bojím!“
„Hů, hů, neboj se,“ volala sova z větve vysoko na stromě. „Noc je krásná.“
„Není, je ošklivá, tmavá a strašidelná,“ plakal ježeček.
„Pojď za mnou, ukážu ti cestu na mýtinu,“ nabídla se sova a sletěla před ježečka.
Jak slíbila, letěla nízko nad zemí a ukazovala ježečkovi cestu na mýtinu. Tam už taková tma nebyla.
Vlastně tam bylo docela dobře vidět. Na nebi totiž svítil měsíc v úplňku a kolem něj se třpytily hvězdy.
„Jů, to je krásné,“ podivil se ježek a koukal na nebe na tu nádheru. „Ale já musím domů skrz tmavý les, tam se měsíček ani hvězdičky skrz husté větve smrků neprosvítí.“
„A kde bydlíš?“ ozvaly se tenké hlásky. Ježeček se rozhlížel, ale nikde nikoho neviděl. Jen mu kolem uší bzučely malé mušky.
„V hromadě listí na druhém konci lesa,“ povídal smutně ježeček.
„Tam sice netrefíme, ale v půli lesa je krásný rybník. Pojď za námi, dovedeme tě tam.“
„Ale já nikoho nevidím. Kde jste? A kdo jste?“
Najednou se mezi stromy rozsvítilo několik zářivých teček.
„My jsme tady, jsme světlušky.“
„Jé, vy jste krásné,“ obdivoval je ježeček a nechal se jejich světýlky vést skrz tmavý les.
U rybníka bylo skutečně moc hezky. Měsíc i hvězdy se v jeho hladině odrážely, světlušky poletovaly kolem spících květin a žáby tu kuňkaly svou noční píseň.
„Vždycky jsem si myslel, že je v noci jenom tma a ticho. Nikdy mě nenapadlo, že může být noc tak krásná,“ vzdychnul si ježeček. „Ještě mě ale čeká kus cesty domů.“
Nad hlavou se ježečkovi mihnul netopýr.
„Vím, kde bydlíš. Můj domov je nedaleko od toho tvého,“ šeptal netopýr a vyvedl ježečka na kraj lesa.
„Děkuji vám, kamarádi! Tady jsem doma! Támhle už vidím hromadu listí, ve které máme domeček,“ radoval se ježeček a dupal si to k domovu.
Než ale zalezl do listí, ještě naposledy se podíval na hvězdné nebe, na měsíček a na světlušky v dálce.
„Sova měla pravdu, noc je skutečně krásná a čarovná. Mnohem zajímavější než den, ten už moc dobře znám. Ode dneška už budu chodit ven jako ostatní ježci – v noci.“
Nádherná pohádka
Krásná pohádka 🙂