Země Nezemě

Byl jednou jeden kouzelný svět, který se jmenoval Země Nezemě. V tomto kouzelném světě nežili jen lidé, ale i čarodějové, hroziví vlkodlaci či přátelští malí skřítci. Čarodějové přivolávali déšť, když byly dlouhé dny sucha, nebo pomáhali lidem, když byli nemocní, hradby království střežili mocní rytíři spolu s čaroději.

Král Florián a jeho synové princové však nebyli jen obklopeni bohatstvím, slávou a mocí, ale byli také nápomocni všem svým lidem či jiným tvorům. V tomto kouzelném světě ale žili i malí skřítci, kteří přebývali v lesích. Tito malí mužíčci, z nichž každý není větší než paleček, měli ve svém světě speciální roli. Pokaždé když byl úplněk a vlkodlaci vycházeli ze svých úkrytů, skřítci se vydali do království a jeho vesnic varovat lidi před nebezpečím. Každý se musel schovat a zhasnout světla. Tito vlkodlaci nejvíce reagovali na hluk a světlo, a když bylo všude ticho, byli jsme v bezpečí před jejich zlobou.

Jednoho dne se skřítci Tim a Martin potulovali lesem a prozpěvovali si písničky. Dnes měli hlídku v lese oni, a jelikož byl úplněk, před začátkem noci měli vzbudit ze spánku ostatní skřítky, aby varovali lidi před vlkodlaky, aby se všichni schovali. Jak si Tim prozpěvoval své písničky a tancoval si na spadlém kmeni stromu, Martin ho popoháněl: „Pojď, musíme jít vzbudit skřítky. Za chvilku se bude stmívat. Musíme varovat lidi,“ řekl ustaraně Martin. Tim si mnul hlavičku, na které měl položený špičatý klobouk, a pak se zasmál: „Máme ještě čas. Pojď, musíme se i bavit a tančit!“ řekl lhostejně zelený skřítek tančící na kmeni s motýlky. Martin věděl, že když nevyrazí do údolí skřítků teď, aby je probudili, nestihnou varovat lidi před vlkodlaky. Martin tedy nechal Tima tančit a vydal se skřítky vzbudit sám.

Když Tim konečně přestal tancovat a bavit se v lese, Martin byl už na cestě do údolí skřítků. „On je už určitě vzbudil a šli to spolu ohlásit do vesnice. A já si můžu klidně odpočinout,“ řekl si Tim pro sebe. Venku se začalo stmívat. Když Tim kráčel domů, potkal však Martina, který ležel pod stromem a naříkal. „Uklouzl jsem na listu a spadl jsem. Nemůžu se postavit,“ řekl Timovi smutně. 

Ó ne. Když tu Martin ležel a Tim tancoval a nespěchal s ním do údolí, kdo tedy vzbudil skřítky? No, nejspíš nikdo. Tim si uvědomil, jak velkou chybu udělal. Ach jo, proč byl jen tak lhostejný a nešel s Martinem? Kdyby šli spolu, už by v údolí byli.

Tim zvedl Martina, přehodil ho přes rameno a uháněl domů. Když se konečně zadýchaní vrátili domů, zabubnovali na bubny, aby vzbudili skřítky. Ti vyletěli z postelí. „Vždyť už se stmívá!“ nechápavě křičeli na Tima a Martina skřítci. „Nestihneme varovat lidi,“ hudrovali skřítci a rychle uháněli do vesnice. Martin si šel lehnout, nemohl chodit, a Tim se skřítky křičeli a utíkali, jak jim jen nohy stačily. „Už jdou! Schovejte se!“ křičeli, jak jen mohli.

Lidé na sebe nechápavě hleděli. Bylo už pozdě. Všichni utíkali domů, kde se zamykali na tři zámky a zhasínali světla. Vesnice v království pohltila tma. Bylo to jen tak tak. Všichni se stihli schovat, jen skřítci se nestihli vrátit do bezpečí domů, a proto se opatrně a potichu přesouvali lesem. Najednou zaslechli hlasité vytí a praskání listů. Něco kolem nich rychle utíkalo. Tim věděl, že je to jeho chyba. „Běžte, já ho odlákám!“ zvolal Tim. Skřítci se rozběhli domů a Tim křičel z plných plic. „Tady jsem! Pojď!“ křičel malý zelený skřítek. Za Timem se najednou rozběhl velký vlkodlak a začal ho honit. Tim se schoval v dubu, kde se vlkodlak dostat nedokázal. Tim se bál, ale věděl, že alespoň tady je v bezpečí.

Ráno bylo po všem. Vlkodlaci byli pryč a všichni byli v bezpečí. Tim si uvědomil, že přátele je třeba poslouchat a že nemůže být tak lhostejný, jako byl. Ohrozil nejen sebe, ale i všechny bytosti v Zemi Nezemi. Naštěstí aspoň svou šikovností odlákal vlkodlaka pryč a zachránil malé skřítky.