Kocour Artur

Byl jednou jeden kocourek jménem Artur. Černý kocourek žil se svou paničkou Anabell v bytě v šestém patře. Nejraději seděl na měkoučké dece na parapetu okna, odkud sledoval ruch města. Užíval si bydlení ve městě. Ruch města, světla aut a z billboardů, zajímavé vůně z ulice, to ho na městě nejvíce fascinovalo. Někdy ho dokonce panička vzala i do blízkého parku, odkud měl město jako na dlani, byl v jeho přímém srdci!

Bylo časné ráno a Anabell odešla do práce. Arturovi nevadilo, když zůstával sám, mohl sledovat město nebo si pohrávat se svým klubkem. „Ahoj, Arture, a poslouchej!“ zavolala Anabell, když odcházela ven. Artur ubrblaně zamňoukal a vyskočil na parapet, přičemž sledoval svou paní na ulici. Anabell utíkala na autobus a přitom jí uletěla šála. Artur sledoval, jak červená šála letí, až dopadla na zem, kde ji vzápětí ukradla jakási malá zrzavá kočka. „No tohle ne, to je šála mé paní!“ řekl Artur hrdě.

Neváhal, vyplazil se přes pootevřené okno a dopadl na parapet na vnější straně okna. Kočičíma očima zaostřil na malou zrzavou kočku, která právě obdivovala nalezenou červenou šálu. Vtom ho popadla do tlamy a vydala se napříč ulicí.

„No počkej!“ zvolal Artur a klouzal po okapu dolů. Bál se, venku ještě sám nikdy nebyl, ale když to zvládne jiná kočka, zvládne to určitě i on. Je přece kocour. Artur dopadl na čtyři.

„Zmizni, kočko!“ ozývalo se ze stran, jak se kocourek motal pod nohama lidí, když sledoval pach zrzavé kočky, která utíkala se šálou pryč. Nevěděl, že jsou lidé tak nepřátelští, předtím ho vždy pěkně pohladili. Ruch města vskutku vypadal zespodu mnohem hůře než z bezpečí domova a tepla. Sledoval kočku, kam utíkala se šálou, až se dostal do jakési zvláštní uličky. Opatrně nakoukl do ulice, všude bylo smetí a podivný zápach. Pach kočky a vůně Anabelliny šály vedly právě sem. Pomalu se plížil ulicí a hledal zrzavou kočku.

„A mám tě! Vrať mi tu šálu!“ zvolal Artur, když spatřil záda zrzavé kočky. Všiml si, že šálu komusi podává. Nebyl to však kdokoliv. Ryšavá kočka šálou zakrývala svá maličká koťata uložená v krabici. „Promiň, našla jsem tu šálu na zemi, chtěla jsem jen zahřát svá koťata, je jim zima,“ řekla smutně kočička.

Artur se zamyslel. Uvědomil si, že neměl soudit kočku, jakmile ji spatřil. Nevěděl, čím si prochází a na co šálu vůbec potřebovala. Nemůže jim ji přece teď vzít, třesou se zde zimou a určitě ani nemají co jíst. A tak dostal nápad. „Já jsem Artur, co kdybych vám pomohl?“ zeptal se jich kocourek. Kočička mu prozradila, že ona jméno nemá. Nikdy pána ani paní neměla a o svá koťátka se stará, jak jen umí.

„Hmm a co kdyby vám moje panička pomohla? Dala by vám najíst a možná by pro vás našla nějaký domov?“ zeptal se kočičky Artur. Kočička ale lidem nevěřila, vždy do ní jen kopali nebo ji odevšad vyhnali. Artur ji však přesvědčil, ať dá Anabell šanci, a tak se spolu vydali zpět domů i s malými koťaty. Po cestě si dávali pozor, lidé skutečně toulavé kočky moc v lásce neměli. Kočička i Artur se vrátit po římse uměli, ale pro malá koťata to byl problém, a tak raději na Anabell čekala před vchodem do domu.

„Arture, ty máš nové kamarády?“ zeptala se překvapeně Anabell, když přišla z práce domů a před domem uviděla Artura a kočičky. Věděla, že Artur se po ulici sám nepotuluje. Anabell však neváhala a hned vzala kočičky dovnitř, kde je umyla, dala jim najíst a napít a pak je vzala na veterinu, aby byla zvířátka ošetřena.

„Musíme jím najít domov,“ řekla kocourkovi, když přišla domů. Artur s ní kočičky neviděl. „Musely zůstat u paní veterinářky, ta se o ně teď postará, uvidíš, a pak jim najdeme spolu domov!“ slíbila svému kocourkovi, který je všude hledal. Když se kočičky daly dohromady, Anabell jim domov skutečně našla. Její sestra měla totiž velký ranč, kde měla spoustu zvířátek. A tak Anabell a Artur spolu zanesli své nové kamarádky do jejich nového domova, kde také dostaly skutečná jména. Maminka, zrzavá kočka, dostala jméno Bella a její dvě malá mláďátka se jmenovala Lia a Tom.

A tak Bella začala opět věřit lidem, vždyť přece kdyby Anabell neztratila šálu, Artur by je nikdy nenašel a oni by si nenašli tak skvělý domov, jaký teď mají.