Byla jednou jedna opička jménem Viva. Tato opička však měla zvláštní barvu. Nebyla celá hnědá jako jiné její kámošky opičky, ale měla růžovou srst s hnědými fleky. Jiné opice se jí proto často smály, že vypadá jako žirafa, a ne jako pravá opice.
Vivu to sice trápilo, ale nedávala to nikomu najevo. Žila si se svými kámoškami, které ji měly rády, a každý den spolu objevovaly v džungli něco nového, nevídaného.
Své dny ráda trávila skákáním ze stromu na strom či hledáním chutných banánů. Jednoho dne, když byla na toulkách lesem, zaslechla jakýsi šum. A jelikož byla Viva zvědavá, rozhodla se, že půjde za tajemným zvukem. „Jdu to prozkoumat!“ zavolala na své kamarádky, které si právě hrály na stromě. Ty jí jen přikývly. Ne vždy se jim totiž chtělo zkoumat džungli, jako se to chtělo malé zvědavé Vivě. Jak tak procházela hustou džunglí, objevovala místa, která ještě neviděla. A ten zvláštní šum pocházel právě z řeky, kde viděla velké zelené krokodýly číhající na svou kořist nebo opice, jaké ještě nikdy předtím neviděla. Byli to paviáni.
„Ty jsi ale směšná opice! S fleky a růžovou srstí,“ posmívali se jí, když ji uviděli. Viva na ně jen posměšně vyplázla jazyk. To však paviány rozzlobilo. Byli totiž větší než Viva, a proto je rozzlobilo, že se jim nějaká malá opice posmívá, a tak se za ní rozběhli. Opička utíkala, jak jen mohla, skákala ze stromu na strom, bála se jich. Neměla u sebe kamarádky ani nikoho, kdo by jí pomohl. Proběhla celým lesem, až se ocitla kdesi, kde ještě nebyla. Najednou před ní byla travnatá pláň a stromový porost džungle se zužoval, jen tu a tam byl nějaký strom. To bylo pro Vivu těžší, protože právě po stromech utíkala před paviány. Vylezla na nejvyšší strom, jaký viděla, a schovala se v listí.
Shora sledovala, jak se paviáni zastavili a hledali ji po okolí. „Neviděla jsi tu malou opičku s tečkami? Má takovou směšnou růžovou srst,“ zeptali se paviáni žirafy, která se právě motala po savaně. Žirafa však viděla, kam se malá Viva schovala. Podívala se nahoru a viděla, jak se malá růžová opička schovává v listech stromů. Žirafa se zamyslela. „Hmm, asi jsem ji viděla, utíkala zpět hluboko do džungle,“ odvětila žirafa a ukázala do džungle za sebou. Paviáni jí poděkovali a vrátili se zpět do džungle. Když se ztratili v dálce, opička pomalu slezla ze stromu. „Děkuji, že jsi mě neprozradila,“ řekla roztřeseným hlasem Viva.
„Vždyť jsme jako sestry, máme podobné fleky po těle, a proto si musíme pomáhat,“ zasmála se žirafa, která se jmenovala Emily. A tak si Viva našla novou kámošku žirafu, která jí nejen zachránila život, ale doprovodila ji též zpět domů do džungle, kdyby náhodou potkaly paviány. A tak se z nich staly kámošky. Viva chodila navštěvovat žirafu Emily do savany a občas přišla i Emily za Vivou a opičkami do džungle, kde si spolu hrály. Opičky obdivovaly její dlouhý krk, na kterém často klouzaly jako na jakési skluzavce.
