Byla jednou jedna vlaštovka. Každý rok na podzim odlétala do teplých krajin, kde se opalovala na sluníčku a jedla chutné tropické červíčky. Když nastalo jaro, vracela se domů, do svého hnízda, které si každý rok stavěla pod střechou staré, polorozpadlé stodoly.
Když se takhle na jaře znovu vracela domů, těšila se, až si upraví své hnízdečko, zaleze si do něho a odpočine po dlouhé cestě. Proletěla přes les a kolem známého stromu a když už byla na dohled staré stodole, překvapením skoro spadla na zem. Stodola tam nebyla. Vlaštovka přiletěla blíž a opravdu. Stodola byla pryč a nezůstalo po ní nic.
Vlaštovka nevěděla, co má dělat. Kde si teď má postavit své hnízdečko? Všechna místa už jsou přece zabraná ostatními vlaštovkami! Rozhodla se prozkoumat terén. Prohlédla si každý dům a každý komín v okolí, ale nenašla žádné místo, kde by si mohla své hnízdo postavit. Smutná se posadila na strom.
„Co se děje, vlaštovko?“ ozvalo se vedle ní. Byl to špaček se špačicí, kteří měli na tomhle stromě hnízdo.
„Nemám si kde postavit své hnízdečko.“ postěžovala si vlaštovka.
„Můžeš bydlet s námi,“ nabídli jí a vlaštovka souhlasila. Zabydlela se u nich.
Uplynulo trochu času a špačkovým se vyklubala ptačí miminka. Špačkovi létali sem a tam, aby našli dostatek potravy pro své děti a tak byly dětičky v hnízdě samy.
Jednou, když se vlaštovka vracela do domů ke špačkům, uviděla, jak se jedno z dětiček vyklonilo z hnízda ven. Najednou ho další špačí miminko šťouchlo, a špaček z hnízda vypadl. Vlaštovka se polekala. Pustila housenku, kterou nesla v zobáčku, a nejrychleji jak dokázala, sletěla k vypadlému špačkovi a kousíček nad zemí ho zachytila za ocásek. Ještě chviličku, a špačí miminko by spadlo na zem. Vlaštovka je vynesla zpátky do hnízda právě ve chvíli, kdy se vraceli špačí rodiče. Byli vylekaní stejně jako všechna špačí miminka, ale když viděli, že je jejich děťátko v pořádku, oddechli si. Byli moc rádi, že vlaštovku ubytovali.
